Menu

Chrámový tanec Michala Záhory

Chrámový tanec Michala Záhory
Foto: Vojtěch Brtnický

V Malostranském chrámu sv. Mikuláše, jehož sochy jsou nakročené k tanci, se v rámci oslav Velikonoc odehrál společný koncert taneční skupiny Pulsar a smyčcového uskupení Krása Quartet, v němž bylo provedeno hudební dílo Petra Koronthályho Via Crucis/Křížová cesta. O choreografii se postaral Michal Záhora a tanečně ji provedli Dagmar Chaloupková, Nikola Němcová, Radim Klásek a sám Michal Záhora, vesměs absolventi známé pražské taneční konzervatoře Duncan Centre. Koncert se konal ve zcela nabitém chrámu sub auspiciis Mons. Michaela Slavíka.

Skladatel Petr Koronthály své dílo Via Crucis pro smyčcové kvarteto již od počátku zamýšlel jako hudební předlohu pro tanec. Skladba ztvárňuje mučednickou cestu a smrt Ježíše Krista; je to variace na pašijové mystérium.

Tvorba choreografa Michala Záhory se vždy divákům/účastníkům představovala jako ne-li přímo duchovní, pak zcela jistě produchovnělá.  Záhora je tak trochu mystik, tak trochu jungián, tak trochu peregrinus. Jeho bezprostředně předešlým opusem byla velká pouť/site specific - putování krajinou v okolí hradu Klenová. V úvodním slově tehdy choreograf pojmenoval tuto historizující pouť jako „meditativní“. Pohybová meditace participujících shromážděných v krajině trvala tehdy tři hodiny.

Tanec udělal za dobu křesťanství velkou okliku ve světě, než se po vyhnání z chrámů do nich znovu navrátil. Z delší a širší historické perspektivy však je zřejmé, že takové vyhnání tance z chrámů je spíše výjimkou, že tanec a náboženství spolu naopak po dlouhé věky vždy přirozeně souvisely. Dá se dokonce říci, že tanec býval po dlouhý čas, počínaje rituálním obdobím, tím primárním, nejmocnějším a nejosobnějším způsobem vyjádření náboženské extáze.

Taneční interpreti Via Crucis jsou bíle oděni, podobně jako byli bíle oděni v Pouti. Choreograf tedy nesleduje barevnou symboliku Velikonoc, jen obecnou symboliku bílé barvy. Bílá je barvou světla, a tedy i obrazem Krista - světla světa. Symbolizuje nevinnost a čistotu, je to barva Panny Marie, andělů, svatých, dětí, panen a vdov. Je radostná, patří jak k Velikonočnímu období, tak k Vánocům. V bílém jsou oblečeny dvě mladé ženy (Dagmar Chaloupková a Nikola Němcová), v bílém je oblečen i jemnohmotný mladík (Radim Klásek) – představitel Krista, i vysoký tanečník (Michal Záhora) – představující hieratické postavy velikonočního příběhu.

Křesťanství mělo své sny o tanci; tradovalo se, že andělé v nebi tančí. Starý zákon obsahuje několik zmínek o tanci; zmiňuje Davida tančícího před archou úmluvy nebo mladičkou Salome, která tančí, aby získala hlavu Jana Křtitele. V apokryfním textu je zmíněn i tanec samotného Ježíše při poslední večeři. Jan Zlatoústý a sv. Benedikt nazývají tanec hlavním zaměstnáním andělů v nebi. Známe z minulosti tančící kněze; i z Čech máme ze čtrnáctého století zmínku o farářích v čele tanečního procesí. V západním křesťanství však nakonec na dlouhou dobu zvítězil názor vůči tanci nepřátelský. - Za našich dnů se tanec do chrámů vrací. Není na tom nic nesourodého; tanec je stejně jako modlitba, cestou k extázi.

Michal Záhora je umělec citlivý pro překrývající se množinu zbožnosti a tance. Tanec je, zdá se, pro něho jedním ze způsobů přirozeného vyznáním víry. Svou chrámovou choreografii zkomponoval z několika lehce narativních výstupů, lehce diváky dešifrovatelných. V prostoru před oltářem se setkávají postavy v koncertantních výstupech, vzájemně nanejvýše citlivých; tanečníci se noří do svých postav, tak vzdálených, tak blízkých. Jsou usebraní, zdrženliví; každá popisnost, každé přehánění by narušilo jemnou tkáň tvarů a zbožnosti. Pomyslíme na verše básníka Richarda Weinera: Je truchle usebrán/řekl bys novic, chrám/jehož to povinností,/za kterou je placen…

Dagmar Chaloupková je tanečnice křehkého vzezření, zároveň suverénní i pokorná. Při jejích setkáních s Nikolou Němcovou, teprve se rozhlížející v oboru, tančí na obou ženách i dlouhé vlasy. Jako by upřesňovaly kontury jejich přelévavých rolí. Biblické vlasy, řekli bychom. Vlasy pokání, vlasy soucitu, vlasy smuteční závoje. Tanečnice znovuoživují před námi nepatetická setkání postav, které vešly do dějin. Jemnohmotný chlapecký Kristus vypadá spíše zmaten, než odhodlán. Všechny tři postavy jako by tancem, pohybem přijímaly osud. Tančí pokoru, ne vzdor.

A v této zvláštní pokoře, zvláštní jemnosti dovede choreograf tragický příběh ke konci. V uličce mezi kostelními lavicemi,  u nohou diváků, klesá chlapecký Kristus naposled. Vysoký hierofant s náznakem berly se zjeví na závěr jako nezúčastněný Osud. Dokonáno jest.

Chrámový tanec/Temple Dance
Choreografie a režie: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Klára Mašatová
Tvorba a tanec: Dagmar Chaloupková, Pavel Mašek,/Radim Klásek, Nikola Němcová, Michal Záhora
Hudba: Petr Koronthály
Hudební nastudování: Hans Krása Kvartet – Šárka Petříková, Jan Palouček, Daniel Menhart, Marie Dorazilová
Kostýmy: Tereza Bušková a Mariana Novotná
Světla: Lukáš Benda
Realizace díla a produkce: Honza Malík & Pulsar z.s., Arcibiskupství pražské

Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií. 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?