Menu

Tenká hranice mezi svobodou a chaosem

Tenká hranice mezi svobodou a chaosem
Foto: Adéla Vosičková

Existuje vztah mezi tělem a mocí? Mezi naší vizuální prezentací a jejím vlivem na to, jak nás vnímá okolí? Lze tělo a jeho možnosti trénovat či usměrňovat za konkrétním účelem?

Tyto a podobné otázky si klade také libanonská performerka a tanečnice Khouloud Yassine v sóle Hrdinové na povrchu revoluce.

V „obyčejnosti“ sobě vlastní staví své tělo na čtvercový piedestal uprostřed scény a pod výraznou palbou světel ho odhaluje a prozkoumává jeho limity. Vrhá se do světa sebekontroly, pózování, předvádění se, focení, exprese, napětí, a naopak pádu, hroucení, uvolnění i letargie. Závodí sama se sebou uvnitř vlastního ringu. Zpočátku pouze stojí a mává jako panenka Barbie. Od ikonické panenky nebo dokonale vyhlížející figuríny v obchoďáku se přesouvá jednoduchými znaky (pózování s rukou v bok), do světa modelek, jejichž tělo se nepochybně stává prostředkem k získání uznání, peněz a koneckonců i k utváření ideálu (ženské) krásy.

Propojuje chování celebrit s vystupováním politiků/diktátorů, jejichž cílem je všemožnými prostředky urvat i kousíček moci. Ta ovšem neexistuje bez množství následovníků, voličů, fanoušků, milenců, a pokud jsme je získali skrze krásu a přitažlivý vizuální obraz, nemůžeme čekat, že nás bez něj budou následovat i nadále. No signal – no love.

Bazaar 2019 oficiálně zahájila maďarská taneční skupina Hodworks představením Grace, jehož předpokladem je maximální umělecká i divácká volnost. Opírá se o svobodný prostor jeviště, a naopak boří hranice jakýchkoliv konvencí. Odhaluje často skrývané emoce a rychle se měnící duševní stavy, které probíhají simultánně zmateně a hlavně neustále.

Grace začíná jako vyprávění čtyř performerů, z nichž každý má svůj příběh a téma, které rozvíjí. Choreografka Adrienn Hód inscenaci popisuje jako obřad bez pravidel. Chce odhalit emoci a zrušit definice, hranice a vzorce chování, v nichž jsme zvyklí vnímat a nevytvářet nutnou kauzalitu. Čtveřice třpytících se hvězd prosviští okolo celospolečenských témat jako například homosexualita, klima, veganství, politika, existence, transgender. Jejich závažnost zcizí ale ironizací celé situace nebo drsným humorem tanečních situací. Asi není třeba rozebírat pohybovou zdatnost účinkujících, v ní problémy inscenace netkví. Je to v avizované svobodě, která nemá být synonymem pro anarchii. Svobodu vnímám spíše jako zodpovědnost a možnost mluvit či se vyjadřovat k danému tématu za nějakým účelem, nejen vypouštět myšlenky do oblak. Postrádám v inscenaci důslednou dramaturgii, abych byla schopná cizí ideje pochopit a utřídit.

Ave židle!
Viktor Černický měl už vloni svým work in progress našlápnuto k minimalistické inscenaci, protknuté groteskním humorem Charleyho Chaplina. Během roční práce na projektu Pli jej dotáhl k dokonalosti – jak dramaturgické, tak pohybové. Materiál, který na první pohled vyčerpal své možnosti, ještě než začal, jsou kancelářské židle. Lze s nimi překvapivě udělat zábavnou a milou inscenaci. Židle samotné by ovšem nestačily, nebýt komiky a hravosti interpreta. V úvodu jsem zmínila Chaplina, ale napadají mě další dva – Rowen Atkinson jako Mr. Bean a Tony Shalhoub jako Monk. Komika všech zmíněných je ukrytá v charakteristickém pohybu, v existenci ve vlastní „autistické bublině“ a zápasení s vnějším světem i jeho zákonitostmi.

Inscenace je nakažlivá svým rytmem, kterého se není lehké zbavit až do druhého/třetího dne. V této krásné dětské hře chybí strach a skepse, takže bude vždycky o krok dál než hra dospělých. Je v ní spousta malinkatých radostí z právě uplácaných báboviček, ale taky napětí z neúnavné snahy o stavbu Babylonské věže, na jejímž vrcholu nečeká stokoruna, ale něco lepšího – štěstí.

Wonderful world mezinárodní skupiny Collective B je dalším stále se zdokonalujícím dílem, které bylo uvedeno na loňském Bazaaru jako work in progress. Letos bylo možné inscenací vidět stále ještě jako nedokončené dílo. Posunula se zase o kus dál – víc úzkosti, víc napětí, víc strachu, víc exprese. Inscenace tematizující násilí si zachovává nebo možná spíše stupňuje nepříjemný pocit, jímž zaplavuje celé hlediště. Balancuje na tenké hranici smíchu a divného křečovitého šklebu a svým geniálním živým hudebním doprovodem podporuje tísnivou hororovou atmosféru. Asociuje mi hru s plastovými vojáčky nebo loutkami, ovšem tentokrát se dvěma živými performerkami, reagujícími na akci tří hudebníků a připomínající vězně na buzerplace. „Teď běhej, stůj, válej sudy a klidně tě třeba zastřelím, když budu chtít.“ Jakoby neměly nárok na vlastní vůli. S expresivním výrazem a napětím v těle „šaškují“ na place podle povelů. To vše končí během nekonečných několika usměvavých a blyštivých minut. Čas se najednou zdá být desetkrát delší, poslední píseň mnohem smutnější a dává mi prostor zamyslet se nad tím, proč se mi chce plakat, když se všichni smějí.

Sobotní sérii uměleckých pokusů a prací, zahájilo Proroctví/Tabula Rasa Jana Brejchy a Mikiho Ziki. Bez pozdější debaty s tvůrci pro mě bohužel zatím fungovalo jako fragment nebo spíše série nepochopitelných mikro situací. Do místnosti, v níž diváky vítá dvojice kravaťáků najednou vstupuje podivné stvoření v masce. Stvoření, jež s sebou vláčí tašku na kolečkách plnou neznámých předmětů s jistou hodnotou. Celá ukázka je do značné míry statická a vyvolává pouze asociace, evokuje mi jednu konkrétní věc – ponižování odlišné individuality „porotou“ složenou z byrokratů v oblecích, požadujících vysvětlení. Přesto, že to nemusí být nutně inscenační záměr, mě ukázka ponouká k zamyšlení nad tím, proč bychom měli být neustále pozorováni, posuzováni a zveřejňováni i při našich nejniternějších rituálech a prožitích.

K individualitě, originalitě jedince a jeho spojení a kooperace s jiným stejně originálním jedincem směřuje i experiment Tinky Avramovy s názvem An experiment for two, v němž spojuje dvě osobnosti se společným zájmem či prostředím, v němž se pohybují, ale za předpokladu, že se neznají a nikdy před tím spolu nemluvili. Předem jim klade velmi jemné hranice a pokyny, ale jinak jim dává naprostou volnost v tvorbě a ovlivňování jeden druhého. Vzniká tak série komických situací, akcí a reakcí dvou neznámých, při nichž se lze pobavit, ale nejsem si jista, zda mají naději být takto nahodile svébytným tvarem, na který bych se chtěla jít dívat znovu.

Která myšlenka nebo vzpomínka je ta první a která je ta druhá? Těžko říct, těžko vzpomínat. V každé paměti existují slepá místa. Tomáš Janypka si pro svůj projekt Songlines vybral velmi osobní téma – chybějící/vytěsněné vzpomínky vzniklé nejen ztrátou blízké osoby. Skrze tvar mísící pohyb, hudební dílo, recitaci básnického díla a vyprávění se snaží ke ztraceným vzpomínkám vrátit a na jevišti se s nimi poprat. Prozatím mi lepení kousků bílé gafy na podlahu v jeho příběhu utvořila více děr, než kolik jich zacelila, ale v případě tohoto díla doufám, že čas přinese nejen work, ale i ten progress 

Poslední a nejdynamičtější částí sobotního Bazaaru byl fragment Drag-on/Steam room Alexandra Georgieva a Zhany Pinchevy. Začínající projekt využívá kontrastu mezi jednoduchým houpavým pohybem v jasně definovaných přímých formacích a improvizací, v níž jde o svobodu a totální prezentaci vlastního těla za doprovodu popové hudby. První zmíněný princip vyzdvihuje především přesnost a vymezené hranice, které v kombinaci s monotónním pohybem mají až komický efekt. Komika zůstává, ale posouvá se do svobodného prostoru bez hranic, plného energie jednotlivce a jeho fyzického vyjádření. Z vystoupení Alexandrovců se v mžiku stává fashion show plná drzosti, živelnosti a vášně, v níž lidské tělo hraje hlavní roli. Doufám, že si zachovají obojí – disciplínu i drzost.

I cure aneb kéž jsou všechny bytosti uzdraveny!
Inscenace bulharského performera, choreografa a skladatele Ivo Dimcheva byla posledním představením programu sobotního Bazaaru. Jeho projev, od počátku v přímé interakci s divákem, se inspiruje oblíbenými talk show s terapeutickým účinkem. Nemůžu se ubránit úsměvu a myšlenkám na Jolandu, Oprah a nakonec i Ovčí babičku, která vás za svitu plápolajícího ohně dá do pořádku, a budete všichni šťastni. Jeho vlastní vystupování on sám bere smrtelně vážně, ironizováním a přepjatostí ve výrazu i gestu však divákovi dává jasně najevo, že se jedná o zcela vážnou parodii, která snad vyústí v něco hlubšího než jen ve výsměch ikonám. Po celou dobu si interpret udržuje vážnou tvář a pozici moderátora téhle srandy. Vždyť přece léčí – skrze jazyk, palmy, oheň, píseň, sex. Stačí jen uvěřit v sílu I cure a můžeme vyléčit sami sebe i své blízké skrze cokoli.

Celou tuto „legrační“ jízdu si lze užít, nebýt pomyslné bomby, již hodí doprostřed, bez čekání a bez okolků – fotografie mrtvých dětí a jejich matky v kaluži krve. Nepůsobila jako příliš dlouho očekávaná katarze, ale bohužel jako způsob nepatřičného citového vydírání, které vedle viditelné nepřipravenosti performera (například v neznalosti textu) v závěru ubírá na vážnosti, hloubce myšlenek i kvalitě představení. Katarze se u mě nekonala, zato ji vystřídalo násilné podsouvání, zmatek, rozporuplnost a zklamání.

How amazing is a shit, sometimes. 

I přes veškerou problematiku, kterou s sebou nese jakákoli tvorba si však Bazaar zachovává jedno, a to je svobodný prostor poskytovaný umělcům, přináší neustále nová témata, na která narážím denně. Nebojí se přijímat nedokončená díla, klást otázky, vyjadřovat se k tomu, nad čím mnozí mávnou rukou, jako kdyby boj o hodnoty ve společnosti byl předem prohraný, hodnoty jimiž jsou svoboda, nezávislost, vztah těla i duše, jeho prezentace, posuzování a úcta.

Khouloud Yassine (Libanon): HRDINOVÉ
Adrienn Hód a Hodworks (HU): GRACE
Viktor Černický: PLI
Ivo Dimchev: I-CURE

work-in-progress
Collective B: WONDERFUL WORLD
Tomáš Janypka: SONGLINES
Tabula Rasa: PROROCTVÍ
Steam Room: DRAG ON a další

Veronika Hrabalová

Studentka Katedry divadelních studií na FF MUNI, recenzentka internetového portálu RozRazil online, příležitostná dramaturgyně a herečka. Dlouhá léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Věrná a aktivní účastnice Jiráskova Hronova a spousty dalších amatérských i profesionálních přehlídek a festivalů. Absolvovala seminář bolywoodského a indického tance u Venduly Uhýrkové, pohybový seminář u Martina Packa a naposledy seminář "tanec jako prostředek komunikace" u Lenky Jíšové.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?