Menu

ZA HRA DA

ZA HRA DA
foto: Serghei Gherciu

Očekávaná premiéra Laterny magiky - Zahrada proběhla několik dní před Štědrým dnem. Její magická atmosféra zarezonovala v nostalgickém vánočním čase.

Výchozí inspirací pro inscenaci je Zahrada Jiřího Trnky, ale tvůrci s ní pracují velmi volně. Nesnaží se přenést na jeviště Trnkův absurdně poetický humor ani příhody pěti kluků, kteří se kamarádí se slony nebo se vydají za nejchytřejší velrybou. Otevírají divákům jejich „zahradu“ – prostor snů, kde se stírá hranice mezi realitou a fantazií. Zahradu, kterou jsme zažívali v dětství.

Za dílem stojí podobný inscenační tým jako za performancí Cube. Na scénáři kromě Pavla Knolleho spolupracovali Štěpán Pechar a David Stránský (také choreografie). Kolektiv tentokrát doplnil Lukáš Trpišovský coby dramaturg a spoluautor scénáře, jehož zálibu v dětských příbězích a v pozorování světa dětskýma očima známe z metaforičnosti dua SKUTR.

Zahrada je úplně jiná než Cube. Je pohádková, snová. Tak jako u SKUTRů, se i tady poetické obrazy plné symbolů vkrádají do naší nervové soustavy, do našeho balíku vzpomínek a přináší své skryté zprávy. Kocour – performer v hnědém kabátu s vousy a holí přibíhá na scénu jako první a vyvolává kluky hanlivými příměry:  „Vy kbelíčci, vy rohožky…“. Spíše než postavy kluků ale přivolává naše vlastní vzpomínky.

Tanečníci přináší mezi diváky na scénu podsvícené zavařovací láhve, ve kterých je skryt třeba plyšový medvídek.  Jako by se ptali: „Vzpomínáte si na vaši oblíbenou hračku?“ Kocourovy obří oči na nás zamrkají z projekce a probudí náš zapomenutý dětský strach, že nás možná někdo pozoruje z křoví. Do promítaných černých stromů se zaplétají nohy tanečnic – stromových víl v černých punčocháčích, jejich působivé krinolíny jako by byly utkány z křehkých větviček. Měli jste jako děti někdy strach z temného lesa?

I ve vizuálu se slovo zahrada píše takto ZA HRA DA. Dalším klíčem k inscenaci je totiž „HRA“. Některé rekvizity tak mění svůj význam, jak se tomu děje v dětských hrách. Na staré plechové vaně jsou přidělána kola od zahradního kolečka. V závěru se z ní stane rakev, do které je pohřben trpaslík. A hravost se objevuje i v samotných postavičkách. Například loutka trpaslíka je tvořena z nespojených částí – dřevěných rukou, nohou, hlavy. A tak trpaslík pluje rozkolísaně vzduchem nad scénou. Každou jeho část má na starost jeden vodič v černém přiléhavém trikotu, tak jak tomu bývá u Laterny magiky. Tady je ale rozsvíceno a těla loutkoherců jsou schválně přiznaná. A tak tvůrci naopak rozbíjí, co je pro Laternu magiku příznačné.

Kouzlo světla a tmy, magie prolínání reality a fikce obstarává projekce. Promítá se na zadní plán, šikmou plochu i na objekty.  Zapamatovatelná je určitě motiv fantaskních až podmořských květů nebo létajících papírových vlaštovek, které aktéři zároveň hází i na scéně. Jakkoli je projekce přitažlivá, nedosahuje výrazného plastického 3D efektu. A nejspíše kvůli projekci není možné tolik pracovat se svícením. A to je škoda. Jako by prostor zahrady zůstal plochý, jako by nás úplně nepohltil, neobklopil, neabsorboval. Jako by se nám do zahrady nepodařilo zcela prorůst.

Taneční složka funguje zejména ve chvílích, kdy se spojuje s projekcí, kdy pohyb tanečníků dotváří příběh. A tak tanečníci proplouvají ve floorworku mezi promítanými trsy trávy nebo jejích těla kreslí obrazce tentokrát v reálné hlíně. Občas se podaří vytvořit na scéně tekutá dynamika, kdy se jednotliví tanečníci přirozeně pohybem po sobě napojují, jakoby si vzájemně předávali nějaké tajemné zprávy. Avšak některé pohybové sekvence, zejména ty, které naopak s vizuálními prvky na projekcích nekomunikují, jsou navíc. Nenesou žádný význam ani silnou estetiku. Hned zkraje se tanečníci pohybují okolo šikmé plochy padající dolů pod scénu. Co tato šikma symbolizuje? Z tanečního pohybu se to nedozvíme.

Vizuálních nápadů je v inscenaci velká řada. Míhají se jeden za druhým a někomu možná bude připadat, že je inscenátoři nadužívají nebo že nejsou dostatečně měkce propojené a že se v dramaturgii díla ztrácí. Myslím, že si dílo ještě bude muset trochu sednout. A na druhou stranu tohle děti určitě řešit nebudou. Užijí si přítomnost pohádkových momentů a rádi se na chvíli zastaví třeba v noci mezi světluškami. I mně se u Zahrady občas podařilo se zasnít, a to je pro mě jako dospělého diváka to nejcennější. V jednom obrazu se na obří objekt na scéně (asi trpaslíkovu čepičku?) promítají černobílé fotografie chlapce u staré plechové vany. I já si na takovou pamatuji. Stála na zahradě u naší chaty, napuštěná ledovou vodou. Hodiny v ní polehával táta, když venku bylo 30 stupňů a o bazénu se nám mohlo jen zdát… Měli jste nějakou podobnou?

ZA HRA DA
scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský, Lukáš Trpišovský
režie: Pavel Knolle
choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský
hudba: Jan Šikl
scéna: Jan Brejcha, Mikoláš Zicha
kostýmy: Jan Brejcha, Pavel Knolle, Mikoláš Zicha

Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy. 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?