Menu

O hledání v neurčitosti

O hledání v neurčitosti
Foto: Markéta M. Černá

Festival Čtyři dny + čtyři dny v pohybu se letos vrátil do v zástavbě mezi Florencí a Masarykovým nádražím téměř neviditelného Desfourského paláce. Jako v roce 2015 se neoklasicistní obytný dům zahalil na říjnových osm dní do „principu neurčitosti“. Tímto mottem se organizátorům podařilo velmi šikovně propojit opravdu velký počet tematicky i formálně originálních větších i drobnějších produkcí, výstav, performancí, přednášek a diskuzí. To, že přistoupím na neurčitost, znamená, že se zbavím svých a priori očekávání. Jenže nezavání příliš obecná a do jisté míry vágní neurčitost či snad dokonce neurčitelnost alibismem? Myslím, že gró tohoto principu má být paradoxně možnost určit něco nového, konkrétního.

Performance jako koncept vyprávění
Hned dvě sólové performance, uvedené páteční večer, nastínily dva odlišné přístupy k vyprávění jako performativnímu konceptu. Australská choreografka a tanečnice Nicola Gunn vystavěla svůj narativ Skladby pro člověka a magneťák na vlastních úvahách začínajících u poměrně banálního zážitku při joggingu v belgickém městě. Vše se odvíjí od bezmocné nic netušící kachny sedící na vejcích, kterou neznámý muž atakuje kameny pro pobavení svého syna. Gunn sama sebe konfrontuje s otázkami morální intervence a role umění ve společnosti. Neustane v pohybu, který s nadhledem doprovází slovními gagy, ale i filosofováním bohatým na odbočky jak ke složitým konceptům, tak i popkultuře. Právě princip noření se do dalších a dalších obrazů a úvah udrží napětí během celé performance, který ve své údernosti vynikl tím více ve srovnání s vyprávěním History history history kanadsko-britské performerky Deborah Pearson. Jako vnučka slavného maďarského herce se ve své dokumentární lecture-performance zabývá rodinnou historií s přesahem k tehdejší složité poválečné politické situaci. Její „vyprávění“ má formát promítání maďarské filmové komedie o fotbale, v níž její dědeček ztvárnil jednu z hlavních rolí. Performerka film zastavuje, vstupuje do něj komentáři o svém výzkumu rodinné historie a popisu  budapešťského povstání v roce 1956, pouští nahrané dialogy se svou babičkou – pamětnicí. Problém dramaturgie vyprávění tkví v neustálém opakování těch samých povrchních tezí o tehdejší složité uprchlické situaci maďarských předků a až patetické nostalgii pátrání za vlastní historií. Zkoumání dějin je navíc v tomto případě pouhým faktografickým a emočně zaujatým popisem minulosti bez hledání přesahu a paralel k současnosti.

 

Ještě bližší Blízký východ
Jedním ze styčných bodů programu letošního ročníku se stala i trojice produkcí umělců, pocházejících z oblasti Blízkého východu. Ze zkušenosti se dvěma z nich se dá konstatovat dvojí: blízkost poetiky založené na symbolice gest a pohybů české tradice taneční avantgardy a nepodcenitelný význam kulturních zvyklostí v interpretaci otevřeného performativního formátu. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair se v taneční inscenaci Přemístění zabývá pohybem nuceným a omezeným. Choreografie sestává z rytmiky krůčků, kroků a skoků ve vojenských bagančatech a obrazivých gest paží. Obě části inscenace, sólo a na něj navazující trio, lze velmi snadno interpretovat na základě metafor trpěného násilí a oběti. Alzghair svou subtilní postavou a útrpným výrazem ve tváři připomíná zajatce, což dotvrzuje i časté zvedání paží nad hlavu a trup směřující při tanci poníženě k zemi. Jeho tanec vrcholí v obraze, kdy stojí v těžkých botách na svém bílém svršku jako násilník na vlastním těle. Trio, jehož součástí je i sám Alzghair, rozvíjí již známé leitmotivy z úvodního tance a ve vzájemném překrytí obou částí taneční inscenace se téma nucené proměny těla vyrýsuje ještě znatelněji.

Konceptuální pohybová instalace Vrány marocké choreografky Bouchry Ouizguen, inspirovaná starými rituály, dokládá rozdíly v chápání metafor napříč kulturami. Jedenáct civilně, do černé oděných žen s bílým šátkem kolem hlavy se promění v kakofonický chór. Peformerky odhadem ve věku mezi čtyřiceti šedesáti lety se v určitém rytmu a tempu kymácí od pasu nahoru do předklonu a zpět, do čehož vyluzují hrdelní skřeky. Bylo možné se na čtyřicet minut ponořit do zvuku vokální kompozice a přistoupit na jiné plynutí času či se performerkám fyzicky přiblížit, měnit svou polohu vůči nim, prohlížet si jejich tváře a těla a uvažovat nad tím, co je to za ženy, kdo jsou tyto vrány. Sama jsem se nedokázala vyhnout konotacím s „hluchoněmými“ muslimkami, žebrajícími o podpis podivné petice, které znám z Paříže, ale přemohla jsem negativní asociaci a přistoupila na sugesci transcendentálního účinku vraního chóru. Nejistota z černého houfu však zřejmě ovládla sál natolik, že i otřelé festivalové publikum sedělo jako přibité hřebíky na jedné straně rozlehlého prostoru nového DOXU, aniž by se dokázalo podvolit racionálně ne zrovna dobře čitelnému momentu. Tím se ukazuje, jak důležitý je co do velikosti dobře vybraný prostor pro podobné události, neboť principem rituálu není se individualizovat, ale naopak společně sdílet, což kvůli malému počtu diváků v obrovském sále nebylo takřka možné.   

Nepojmenovaní v „desfourském“ bludišti
Labyrintem místností, chodeb, výklenků, horizontálně i vertikálně napříč patry Desfourského paláce se prolínala atmosféra nepřehlednosti. Kam se jen podíváš výtvarná kompozice, performance a spousta lidí. Bylo nutné nepodlehnout pocitu totální bezradnosti, risknout to a vybrat si podobně jako v každodenní informacemi, událostmi, možnostmi a facebookovými statusy, přehlcené realitě. Cílem mé cesty bludištěm se stala tříhodinová performance UN:TIT:LED mezinárodního uskupení T.I.T.S. pod vedením české performerky Nely H. Kornetové. Po svých studiích v norském Fredrikstadu se pomalu ukazuje se svými projekty zase doma. Neotřelým způsobem kombinuje zvuk, obraz, zpěv a tělo (na Malé inventuře 2017 upoutala pozornost svou „operetou“ MINE), čímž dává progresivním divadelním žánrům úplně nový rozměr. V performanci UN:TIT:LED tvůrci tematizovali jednu z rovin neurčitosti z motta festivalu pohledem na ztrátu pevných rolí a jasných struktur ve společnosti. Specifickým rysem nejmladší generace právě vstupující do produktivní etapy svého života je často boj s nejednotností identity, respektive s množstvím sociálních identit. Zejména v kultuře má málokdo jedinou práci, mnoho mladých lidí se živí několika způsoby a pracuje na větším množství projektů. O definici profesionálního umělce ani nemluvě. Jde o styl života vzniklý na základě nově nastavených ekonomických podmínek, který podmiňuje nové struktury v celé společnosti. Jednotlivci si tak často musí své pozice obhájit jak před sebou, tak před ostatními.  Tři performeři (Nela H. Kornetová, Laerke Grontved, Jaro Viňarský) v kostýmech evokujících buržoazii konce devatenáctého století po většinu času hlasově a pohybově improvizují v jednom z horních pokojů Desfourského paláce  – plazí se po zemi, částečně po zdech i po sobě navzájem. V podkresu na místě mixované ambientní hudby neustále opakují v určité melodii slovo „untitled“, které je páteří celého dění. Tříhodinový formát performance je vystavěn podobně jako participativní výtvarné kompozice na chodbách Desfourského paláce, kde lze začít kdykoliv a kde každý návštěvník stráví čas dle svého uvážení.  Lze však jít i proti tomuto principu „neurčitosti“ a poodhalit vnitřní logiku dění v dekadentním pokojíčku jen tím, že se zde pozdržím déle. Tím se totiž ozřejmí styčné významotvorné body celé akce, které jsou buď výraznější než ostatní, nebo se v určitých intervalech opakují. . Jedním z opakovaných momentů tvoří dotazování  právě přítomných účastníků na pocity nejistoty ve vlastním životě a nahlížení do skleněné krychle s uvnitř umístěnou kamerou, přičemž se snímané obličeje performerů promítají na strop pokoje. Zásadní akcí je pak pozvolná výměna kostýmů mezi aktéry, přičemž si Kornetová s Viňarským vymění identitu svého pohlaví.  Pricip předlouhé performance pro krátké posezení nejsou ani v českém kontextu už ničím novým. V případě UN:TIT:LED je však potřeba vyzdvihnout schopnosti performerů zacházet s nejednoduchou nejistou otevřenou  situací, do níž diváci vstupují, kdy se jim zachce. Zejména Nela H. Kornetová okouzluje svou suverenitou jak v určování tempa improvizace, tak ve velmi jemné komunikaci a neútočné manipulaci s publikem, jejímž výsledkem je prokazatelně rozmluvené a participující obecenstvo.

Mithkal Alzghair/ Compagnie Hek-Ma - Déplacement/Přemístění
Choreografie: Mithkal Alzghair
Performeři: Rami Farah, Shamil Taskin, Mithkal Alzghair
Dramaturgie: Thiabaut Kaiser
Světelný design: Séverine Riéme
Psáno z reprízy 11. 10. 2018

Nicola Gunn - Piece for Person and Ghetto Blaster/ Skladba pro člověka a magneťák
Psáno z reprízy 12. 10. 2018

Deborah Pearson - History History History
Psáno z reprízy 12. 10. 2018

Bouchra Ouizguen/ Compagnie O - Corbeaux/ Vrány
Režie: Bouchra Ouizguen
Performerky: Kabboura Aït Ben Hmad, Fatima El Hanna, Halima Sahmoud, Fatna Ibn El Khatyb, Khadija Amrhar, Zahra Bensllam, Malika Soukri, Milouda El Maataoui, Hasnae El Ouarga
Produkce: Compagnie O
Psáno z reprízy 13. 10. 2018

T.I.T.S. - UN:TIT:LED
Koncept: Nela H. Kornetová a T.I.T.S.
Performeři: Nela H. Kornetová, Lærke Grøntved, Jaro Viňarský
Video design: Jan Hajdelak Husták
Zvukový design: Bjorn Kristin Honsson
Psáno z reprízy 13. 10. 2018

Barbora Kašparová

Začínající redaktorka webu Taneční zóna. V současnosti studuje divadelní vědu a germanistiku na FF MU. Tanci se věnuje i ve svém volném čase v Souboru irských tanců Démáirt, kde se zabývá i o tvorbou vlastních choreografií. Pracuje jako lektorka kurzů irského tance pro děti i dospělé.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?