Menu

Nula jako možnost kreace

Nula jako možnost kreace
foto: Diana Asbee

Letošní, již desátý ročník festivalu Nultý bod se vrátil ke kořenům, k nule jako základnímu zdroji kreace. Obvykle kvalitní, tematicky hutná dramaturgie představila mimo domácí tvorby i tři zahraniční produkce, každá z nich se svým způsobem dotýkala prvotního impulzu.

Osobní mikve
V pohybové performanci Pour vycházela choreografka Daina Ashbee z obnaženého lidského těla, které stanovila objektem i subjektem svého zájmu. Nahé tělo jako hmota, jako problém, jako sociokulturní fenomén. Skrze holý trup se strhující Paige Culley snažila obnažit i ženské nitro. Odhalovala jej velmi pozvolna a delikátně. Zpočátku bylo možné v přítmí hlediště rozeznat jen záhyby performenčina těla, míhalo se ze strany na stranu. Paige Culley přitom vydávala úpěnlivé neartikulované zvuky. Připomínala raněné zvíře, čekající na ránu z milosti. Čím víc se zvuky a tedy i performerka přibližovaly směrem k hledišti, tím víc ji chtěl divák pohlédnout do tváře. Prudká světelná změna ale na nějakou dobu hlediště zcela oslnila, při první přímé konfrontaci byla proto performerka ve výhodě. Vzpřímená s elektrizujícím pohledem a bez hnutí stála na dosah publika. Měla na sobě jen džíny, které si, aniž by spustila z diváků oči, velmi pomalu svlékala. Působila přitom zároveň hrdě i zranitelně. Posléze se vrhla na mokrou podlahu a začala se po ní převalovat. Zkoumala možnosti končetin, seznamovala se s každým článkem prstu jako novorozenec, který si poprvé uvědomuje svoji tělesnost. Zanícený průzkum vlastního já vyústil v poznání možné interakce s vnějším světem. Performerka začala prsty později celou rukou nakonec i celým trupem bušit do země. Zálibně vnímala zvuky, které její tělo vyluzovalo při doteku s mokrou hmotou. Údery se zrychlovaly, tělo zbarvovalo dočervena a performerčina tvář prozrazovala uspokojení ze zakoušené bolesti. Celý tenhle očistný rituál připomínal svéráznou podobu osobní mikve, kterou ale performerka pasivně nepřijímá, nýbrž ji aktivně iniciuje.

 

Skáču dobře, skáču rád
Vytrvalostní skokovou show pod názvem IDIOT – SYNCRASY předvedla dvojice mladých tanečníků původně z Baskicka a Sardinie, Igor Urzelai a Moreno Solinas. Na jeviště vtrhli s revolučním popěvkem. V docela čistém dvouhlase ho omílali pořád dokola, až z toho začali skákat. Synchronizovanými skoky pak s různými variacemi a vtípky vyplnily větší část hodinové produkce. Během ustavičného skákání si stihli přiťuknout štamprlí slivovice, rozdistribuovat další panáky a lahve pálenky do hlediště a několikrát si v zákulisí vytvořeného třemi od stropu nataženými bílými plátny parcelující jeviště, vyměnit propocené tričko. Nicméně jejich poskakování nebylo jen obdivuhodným triumfem trénovaných muskulatur, zhruba v druhé třetině se totiž atmosféra inscenace výrazně proměnila. Bezstarostný, úsměvný pohyb se zlomil v závažný a zneklidňující apel. Skokani přešli ze stereotypních výskoků k vykloubeným baletním figurám, které v podání čtveřice svalnatých a chlupatých lýtek působily dost dekadentně. Igor a Moreno navíc jeden po druhém mizeli za bílými plátny, jakoby se už nikdy neměli objevit. Nakonec vytrvali a doslovně se proskákali až k mohutnému aplausu.

 

Theatrum mundi pod binoklem
Kuriozní divadélko přivezl španělský loutkář a performer David Espinosa. Na počátku snil o gigantické produkci, davových scénách, zvířatech, automobilech a vrtulníku na jevišti. Omezený rozpočet jej donutil přizpůsobit měřítko své produkce aktuálním možnostem. Místo herců mu posloužili milimetrové figurky z modelové železnice, místo aut a vrtulníků dětské hračky. Inscenaci přesto pojmenoval Mi Gran Obra (Mé velké dílo) a měl k tomu pádný důvod. V komorním podkroví Werichovy vily rozehrál pro patnáct diváků vybavených binokly monumentální divadelní fresku. Nabízí se označení Theatrum mundi neboli divadlo světa, kterému místo Boha vévodí zubatá. Smrtka je v Espinozově pojetí dominatní figurou, jejím alter egem pak postavička Donalda Trumpa jako podezřelého muže v šedém obleku, trochu klauna a trochu teroristy. Kromě dvou základních existenciálních otázek života a smrti se inscenace dotýká snad všech choulostivých problémů současné civilizace včetně environmentální a lidskoprávní tematiky. Mi gran obra je navzdory svému měřítku i výrazně politickým divadlem. Autor před našima očima postupně vytváří fascinující mizanscény. Ležící postavička evokuje opalujícího se člověka, do té doby, než za ní Espinoza přiloží model automobilu a je z ní oběť dopravní nehody. Z nevěsty a ženicha zasypávaných rýží se zase vmžiku stávají oběti ekologické katastrofy. V jednom ze závěrečných obrazů dojde i na osvětimská rypadla shrabující na jednu hromadu ostatky lidských těl. Pak už jen sledujeme v dáli mizící postavičku Donalda Trumpa, vedle níž postupně dohořívá zapálená sirka. Nakonec je možná dobře, že takový svět zůstává prozatím jen pod binoklem.

 

Daina Ashbee: Pour
Účinkující: Paige Culley, Lighting Design: Hugo Dalphond, Hudba: Jean-Francois Blouin.

Igor a Moreno: IDIOT – SYNCRASY
Choreografie a koncept: Igor Urzelai and Moreno Solinas, Lighting Design: Seth Rook Williams, Sound Design: Alberto Ruiz Soler, Scéna a kostýmy: S KASPERSOPHIE.

David Espinosa: Mi Gran Obra
Účinkuje, režie, koncept, hudba a zvuk: David Espinosa, Asistent režie: Africa Navarro, Scénografie: David Espinosa / AIR models and architecture projects.

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK a doktorské studium na pražské DAMU. Zabývá se současným ruským divadlem a dramatem, jehož překladu se také věnuje. Coby přispěvatel spolupracuje s Divadelními novinami a Deníkem Metro. Působí jako pedagog na VOŠ herecké a externě na KTK DAMU. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?