Menu

Kultura vpravdě tradiční, identita vskutku národní

Kultura vpravdě tradiční, identita vskutku národní
foto: Vojtěch Brtnický

Ačkoli se na festivalu Bazaar (dramaturgicky, filosoficky) většinou hledí za naše hranice do regionů, koutů myšlení i mezi tělesné jazyky kam se obvykle nekouká, letošní ročník uzavřela show Šibřinky, variace na výsostně lokální kulturní, společenský i historický fenomén - „tu naši zábavu českou“. Handa Gote si spolu s obsadou Wariot Ideal položili otázku, jestli se s estetikou veselice v kulturáku nebo pořádného hasičského bálu dokážeme vyrovnat. Kromě dokonalé nápodoby snad všech klišé o českém veselí, Lady nevímaje, šli hlouběji do českého podvědomí. V psychoanalytické estrádě se také táží na daleko niternější, dávno vytěsněné podněty - jestli a proč máme podobné akce rádi, zda od nich umíme mít odstup nebo jsou součástí kultury natrvalo a nedokážeme je odstřihnout. Pokud vůbec chceme.

Číslem jedna na monstrózní zábavě časově ukotvené někde mezi první republikou a vrcholnou normalizací je fakt, že ji inscenátoři rozpoutali na mezinárodním festivalu. Mnohým zahraničním (a nic netušícím) hostům letošního Bazaaru představili něco, co je nám vlastní až děsivě.

Inscenace Šibřinky, na které se podílelo hned několik subjektů spojených s Divadlem Alfred ve dvoře, spíše připomínala masivní site specific. Z diváků se stali účastníci zábavy, kupovali slosovatelné lístky do tomboly, herci je v průběhu zásobili kelímkovým pivem a párkem s hořčicí. Jinak strohý interiér se proměnil v prostor zašlého kulturáku, na jehož výzdobě se podepsal jak nadýchaný kýč secese, tak nevkus pozdního socialistického realismu. Společenským setkáním podobnému velkému svátku provázel moderátor v nepadnoucím obleku Tomáš Procházka.

Kromě toho jak může vypadat svatostánek tradiční české kultury, se inscenátoři zaměřili na zprostředkování jeho rituálů. Večírek začal sice velkolepě, ale stále lehce uťáple, něco mu zkrátka chybělo. Byť se Veronika Švábová v tanečním sólu snažila, seč mohla, sebevědomí uvnitř komunity vyvolalo až vztyčení májky vprostřed místnosti. Erekce symbolického falu všeobecné veselí posílilo a mohl začít ten správný český mejdan. Jako vrchol akce si během desetiletí vysloužila výsadní postavení na zábavě zabíjačka. Její symbol, pašík sedící v pozadí se na svůj největší životní výkon už netrpělivě třásl. Performer s prasečí hlavou v černém županu ozdobeném asijskými vzory se podobně jako boxer do ringu vydával na poslední zápas. Stylizovaný, skoro jako kabuki vyhlížející souboj vyhrál řezník Vojtěch Švejda s obrovským kladivem. Sekáčkem poté naporcoval plastové pásy s párky tvořící trup prasátka a rovnou expedoval do vařící vody. Zábava se pomalu roztáčela, párkrát zahrála dechovka, jindy pořádný pivní rock plný „mladistvé rebelie“ hospodského Jana Dörnera, pronášeli se archaické vtipy.

Inscenace či spíše imerzivní rej Šibřinky byly překvapivé i tím, jak je tvůrci zalidnili a jaký důraz kladli na jednotlivé situace. Neustále probíhaly paralelní děje v několika plánech naráz, mnohdy i mimoděk. Nejlepším příkladem byla tragikomická, neustálá a zoufalá snaha hospodského odhánět ctitele (možná milence) hospodské Nataši Mikulové. Mezi osazenstvem slavnosti se také pohyboval štáb. Natáčel, jak taková tradiční kultura vypadá. Asertivní moderátorka Anežky Kalivodové s pedantickou přesností redaktorů zpravodajství komentovala každý i úplně zbytečný detail a snažila se mu přiřadit antropologický a etnografický kontext. Její kolize se zbytkem dotvářely již tak dekadentní půvab celé produkce. Nakonec ovšem rezignovaně prostot opustila, protože „média nikdo neposlouchá“ a zahnízdila se v nedalekém sterilním baru. Vedle souběžných akcí na zalidněném jevišti běželo několik televizí s retro programem nebo velkoplošná projekce fungující jako displej karaoke, prostor přenášející části reportáže, smyčku z Dařbujána a Pandrholy nebo jenom jako takové revuální zpestření. Kromě hospodských hostů, dělníků a televizního štábu se z ničeho nic vmísil odborný seminář hudebního publicisty Pavla Klusáka, kterého po chvíli mudrování bujarý dav zvukově zadupal do země.

Přehršel vtipných efektů i scének ale překryl mrazivý výjev, možná nejsilnější okamžik celé inscenace. Vedle dechovky, případně znělky ladovského Večerníčku Kocour Mikeš došlo k přeměně hudebního kódu. Šibřinky se až mrazivě zpomalily, skoro jako v apokalyptickém obrazu, při kterém se neotevřela tlama pekelná, nýbrž hrdlo Blaníku vydalo to nejlepší z Čechů, co letělo vzduchem jako zvratky. V nenadále koncentrované části zaznívala v písni hesla „vlast“ nebo „hrdost“ s až podezřelou kadencí. Nešlo ale o žádný národovecký cajdák, popěvek novodobých rytířů máchajících bílým mečem nad hlavou ani refrén z jukeboxového top výběru šluknovských skinheads. Byla to hymna hnutí Sokol. V kontextu celé inscenace mohla jen tak zapadnout jako součást klasického bálového repertoáru. V přehlídce snad všech plesových klišé byla však až příliš nápadná. S každou její slokou se pomalu ozřejmovalo, že nešlo o humornou nápodobu stylu vyhledávaného právě nacionalisty, nýbrž součást kulturního kánonu - něco s čím se asi musíme vyrovnat. 

V Šibřinkách inscenátoři odhalili podprahový odkaz národního dědictví, nebezpečných drobností, o nichž si někdy myslíme, že jsou v pořádku, tradiční nebo se za tradici začaly považovat. Hitlerovský puč se přece taky částečně zrodil v hospodě „u pivečka“. Inscenátoři sloupnuli z obrazů Jana Lady nebo jiných malířů zachycujících „autentickou“ atmosféru českého venkova i hodokvasu ochrannou vrstvu nevinnosti a idealismu. Málokde tak je možné vidět lepší obraz současného ideového chaosu, kterým česká společnost prochází.

Šibřinky
Autorský tým: Jan Dörner, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Veronika Švábová, Leoš Kropáček, Nataša Mikulová, Vojtěch Procházka, Václav Kalivoda, Jan Kalivoda, Jonáš Svatoš, Jakub Hybler a další.

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FFMU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, redaktor Českého rozhlasu Wave, dlouholetý přispěvatel do Divadelních novin a festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?