Vybraným umělcům zajišťuje účast na České taneční platformě bezesporu velkou prestiž. Základním pilířem ideologie festivalu je totiž prezentace toho „nejkvalitnějšího“ z českého tanečního divadla, co je vůbec k vidění. No a tím, že se na festival sjíždí i velké množství zahraničních hostů, hraje se na této showcase s docela vysokými kartami. ČTP se dnes mnohem spíše formuje jako platforma kontaktů a pracovních příležitostí doma i v zahraničí, což potvrzuje mimo jiné i úzká spolupráce s mezinárodní sítí EDN – European Dance House Network. I když sféra nezávislého umění podléhá pravidlům byznysu, nemělo by se zapomínat, že se za všemi ekonomickými problémy schovává vášeň, kreativní proces a do velké míry idealismus. Své top 3, vlastně top 4, tedy nevěnuji zvýšení prestiže umělců ani vypíchnutí toho nejlepšího z ČTP 2018. Inspiruji se Choreografickými fóry sdružení S.E.S.TA a , které vyvažují směřování stávající dramaturgie festivalu poněkud odkloněnou od reflexe tance jako umění.
1. Vypravěč / Tělo jako důkaz
Vypravěčka Cécile da Costa je ve svém projevu charismatická, drsná a křehká zároveň. Na ČTP okouzlila natolik, že se z ní stala Tanečnice roku 2018, a světelný koncept Jiřího Šmirka si vysloužil cenu za nejlepší light design. Performerka zakouší stigmata ženství a vypráví, možná své vlastní, nejniternější příběhy několika jazyky svého těla. Její tanec tvoří převážně pohyb dlouhých útlých paží, přičemž se performerka neustále staví do obranných či bojových pozic. Za další složky tance se dá považovat rytmus minimalistického podupávání, melancholický zpěv a kvílení. Veškerou akci doprovází velké fyzické vypětí, které se střídá s něžným dotykem surových materiálů. Performerka prohrabává a nabírá do dlaní štěrk, skleněné střípky, ponořuje se do vody a písku. Cihly představují životní smysl i břemeno zároveň. Tanečnice z nich na úplném začátku staví věž, kterou v průběhu zboří obrovským kladivem. Na samý závěr smete její trosky z vyvýšeného podiahy pryč. Hudebník Jan Šikl na místě komponuje a mixuje rytmy svých bicích se zpěvem a hlasovým projevem Cécile da Costa, což vytváří rituální atmosféru. Klíč k performanci představuje citelná a viditelná proměna těla tanečnice nesoucího stopy nesmírné námahy a zaprášeného a polepeného jednotlivými surovými materiály, do nichž se pokládá. Její tělo tak nese stopy reálných dějů, které nelze zpochybnit. Z čeho konkrétně se performerka zpovídá, není ani tak důležité jako opravdovost a autentičnost jejího vyprávění.
2. Enola / O touze vzletět
Performerka a akrobatka Eliška Brtnická domýšlí běžné tvůrčí přístupy nového cirkusu, který se oprošťuje od prvoplánovosti spektáklu, a ve své inscenaci Enola tematizuje jednak estetické možnosti akrobacie na visuté hrazdě, navíc nachází ke své novocirkusové technice metaforu i téma v podobě amerického bombardéru Enola Gay, který shodil atomovou bombu na Hirošimu. Páteř performance představuje směřování zpátky nahoru, na hrazdu. Existence na podlaze připomíná sice katastrofu, ale snaha performerky dosáhnout na hrazdu tvoří výraznou významovou linku naděje. Prostor ve vzduchu znamená být svobodnější, krásnější, veselejší, z odstupu. V situacích, kdy se akrobatka vznáší na hrazdě těsně nad zemí a kombinuje rovnovážné prvky na hrazdě se silovými a gymnastickými kreacemi na podlaze, připomínají její pohybové sekvence skládání origami. V přítmí splývá její tělo oblečené do černého tílka a tříčtvrťáků s černým pozadím. Trhaně pohybující se hlava a končetiny vypadají jako odtržené od trupu a kopírují mimo jiné i tvar hrazdy v horizontální i vertikální poloze.
Akrobacie většinou vzbuzuje ohromení a odvádí od čtení významů. Zdá se mi, že Eliška Brtnická našla způsob, jak se zbavit závazků formálně vázané techniky a využít je navíc ve prospěch své tvorby.
3. Soma #8 a The Pitch / Tanec z cizích sfér
Soma #8 Martina Talagy stejně jako Pitch Jana Bárty svým minimalismem a promyšleným konceptem připomínají západoevropský konceptuální tanec. Jeho vývojová linie u nás úplně chybí. Proto se může zdát, že Bártův hraniční Pitch vůbec nespadá do škatulky „tanec“. Jak Talaga, tak Bárta pracuje s velmi racionální a chladnou energií pohybu. Oba se tím zásadně liší od tance ve vlastním smyslu slova.
V cyklu Soma vypráví Talaga o historii lidského těla, od jeho zrodu až po podlehnutí kultu dokonalé krásy, který představuje jeden ze vzorců současného myšlení. V choreografii pro tři tanečníky (Radim Klásek, Anton Eliaš a Marek Menšík) ohledává nevídané možnosti a rozsahy svalů, šlach a kloubů a staví je do kontrastu s umělostí páru dolních končetin výkladové figuríny. Na začátku se na zemi schoulená těla klubou jako z vajíčka. Hudební podkres jako ze sci-fi filmu z nich dělá hrdiny, kteří právě vystupují z kosmické lodi na povrch neznámé planety. Těla se dále vyvíjí, rostou a pohybují se v roztodivných nepřirozených pozicích. Evokují spíše mimozemské kreatury. Hudební podkres složený z fragmentů známých melodií jako např. Straussova Vídeňského valčíku je při tom navrací do evropské civilizace. Tělo reaguje na vnější vlivy a formuje se podle nich od svého zrodu. V současnosti se musí navíc potýkat s tzv. „non-human“ bytostmi – s našimi vyretušovanými protějšky na fotkách nebo s postavami z reklam na omlazovací krém či nový model sprinterské obuvi. Módní přehlídka na samém konci choreografie nastoluje otázku, zda se čistě náhodou takovou „non-human“ bytostí pomalu nestává i lidské tělo samotné.
S Talagovou Somou se performance Pitch doplňuje nejen formálně, ale i tematicky. Jan Bárta pomocí pouhé bicí soupravy demonstruje myšlenku „sebefašismu“, destruktivního režimu, jehož pravidla a zákony si člověk určuje úplně sám. Performer sedí několik desítek vteřin za bicí soupravou v nehybné pozici s otevřenými ústy dokořán a zdvihnutou paličkou mířící výhružně vzhůru. Jako by agresivně křičel. Poté performer zpomalenými pohyby převrací jednotlivé bubny na všechny strany, přičemž na konci této tiché části z ničeho nic zahodí stoličku daleko od sebe. Tato situace tvoří zlom v rámci celého schématu, neboť se zbavil svého vlastního místa a pro bubeníka nejdůležitějšího kousku soupravy. Bárta začne bít v pravidelném rytmu paličkou do činelu. Nějaký neznámý zákon mu zakazuje z rytmu jakkoliv vybočit či udělat delší pomlku mezi údery. Nesmí se zpronevěřit vlastnímu systému. Zároveň se performer v pomlkách natahuje pro ostatní bubny a skládá je zpátky na původní místo, což mu mnohdy činí velké obtíže. Bárta svým urputným snažením rozesmává, ale při uvědomění, jak se zbytečně sebezotročuje z něj spíše mrazí. Když pochopí, že příliš daleko zahozenou stoličku nemá šanci v pomlce přinést, rozhodne se před vlastním režimem uniknout. Jako by zapomněl, že tvůrcem a pánem diktatury je právě on sám.
Vypravěč
Režie, scénografie: Petr Boháč
Koncept: Cécile da Costa, Petr Boháč
Choreografie: Cécile da Costa
Světelný design: Jiří Šmirk
Hudba: Jan Šikl, David Kollar
Enola
Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Scénografie a kostým: Eliška Brtnická, Yumi Hayashi
Světelný design: Vlado Veleta a Vojtěch Brtnický
Soma
Choreografie: Martin Talaga
Performeři: Radim Klásek, Anton Eliaš, Marek Menšík
Hudba: Myko
Světelný design: Karlos Šimek
Scénografie: Kateřina Soukupová
Pitch
Idea, text, hraje: Jan Bárta
Světlo: Tomáš Morávek
Dramaturgie a režijní spolupráce: Tereza Vohryzková a Tomáš Morávek