Top 3 Báry Kašparové z České taneční platformy 2018

Vybra­ným uměl­cům zajiš­ťu­je účast na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě beze­spo­ru vel­kou pres­tiž. Základ­ním pilí­řem ide­o­lo­gie fes­ti­va­lu je totiž pre­zen­ta­ce toho „nej­kva­lit­něj­ší­ho“ z čes­ké­ho taneč­ní­ho diva­dla, co je vůbec k vidě­ní. No a tím, že se na fes­ti­val sjíž­dí i vel­ké množ­ství zahra­nič­ních hos­tů, hra­je se na této show­ca­se s doce­la vyso­ký­mi kar­ta­mi. ČTP se dnes mno­hem spí­še for­mu­je jako plat­for­ma kon­tak­tů a pra­cov­ních pří­le­ži­tos­tí doma i v zahra­ni­čí, což potvr­zu­je mimo jiné i úzká spo­lu­prá­ce s mezi­ná­rod­ní sítí EDN – Euro­pe­an Dan­ce Hou­se Network. I když sfé­ra nezá­vis­lé­ho umě­ní pod­lé­há pra­vi­dlům byz­ny­su, nemě­lo by se zapo­mí­nat, že se za vše­mi eko­no­mic­ký­mi pro­blémy scho­vá­vá vášeň, kre­a­tiv­ní pro­ces a do vel­ké míry ide­a­lis­mus. Své top 3, vlast­ně top 4, tedy nevě­nu­ji zvý­še­ní pres­ti­že uměl­ců ani vypích­nu­tí toho nej­lep­ší­ho z ČTP 2018. Inspi­ru­ji se Cho­re­o­gra­fic­ký­mi fóry sdru­že­ní S.E.S.TA a , kte­ré vyva­žu­jí smě­řo­vá­ní stá­va­jí­cí dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu poně­kud odklo­ně­nou od reflexe tan­ce jako umění.

1. Vypra­věč / Tělo jako důkaz
Vypra­věč­ka Céci­le da Cos­ta je ve svém pro­je­vu cha­risma­tic­ká, drs­ná a křeh­ká záro­veň. Na ČTP okouz­li­la nato­lik, že se z ní sta­la Taneč­ni­ce roku 2018, a svě­tel­ný kon­cept Jiří­ho Šmir­ka si vyslou­žil cenu za nej­lep­ší light design. Per­for­mer­ka zakou­ší stig­ma­ta žen­ství a vyprá­ví, mož­ná své vlast­ní, nej­ni­ter­něj­ší pří­běhy něko­li­ka jazy­ky své­ho těla. Její tanec tvo­ří pře­váž­ně pohyb dlou­hých útlých paží, při­čemž se per­for­mer­ka neu­stá­le sta­ví do obran­ných či bojo­vých pozic. Za dal­ší slož­ky tan­ce se dá pova­žo­vat ryt­mus mini­ma­lis­tic­ké­ho podu­pá­vá­ní, melan­cho­lic­ký zpěv a kví­le­ní. Veš­ke­rou akci dopro­vá­zí vel­ké fyzic­ké vypě­tí, kte­ré se stří­dá s něž­ným doty­kem suro­vých mate­ri­á­lů. Per­for­mer­ka pro­hra­bá­vá a nabí­rá do dla­ní štěrk, skle­ně­né stříp­ky, pono­řu­je se do vody a pís­ku. Cih­ly před­sta­vu­jí život­ní smy­sl i bře­me­no záro­veň. Taneč­ni­ce z nich na úpl­ném začát­ku sta­ví věž, kte­rou v prů­bě­hu zbo­ří obrov­ským kla­di­vem. Na samý závěr sme­te její trosky z vyvý­še­né­ho podi­a­hy pryč. Hudeb­ník Jan Šikl na mís­tě kom­po­nu­je a mixu­je rytmy svých bicích se zpě­vem a hla­so­vým pro­je­vem Céci­le da Cos­ta, což vytvá­ří ritu­ál­ní atmo­sfé­ru. Klíč k per­for­man­ci před­sta­vu­je citel­ná a vidi­tel­ná pro­mě­na těla taneč­ni­ce nesou­cí­ho sto­py nesmír­né náma­hy a zaprá­še­né­ho a pole­pe­né­ho jed­not­li­vý­mi suro­vý­mi mate­ri­á­ly, do nichž se poklá­dá. Její tělo tak nese sto­py reál­ných dějů, kte­ré nelze zpo­chyb­nit. Z čeho kon­krét­ně se per­for­mer­ka zpo­ví­dá, není ani tak důle­ži­té jako oprav­do­vost a auten­tič­nost její­ho vyprávění.

2. Eno­la / O tou­ze vzle­tět
Per­for­mer­ka a akro­bat­ka Eliš­ka Brt­nic­ká domýš­lí běž­né tvůr­čí pří­stu­py nové­ho cir­ku­su, kte­rý se oprošťu­je od prvo­plá­no­vos­ti spek­tá­klu, a ve své insce­na­ci Eno­la tema­ti­zu­je jed­nak este­tic­ké mož­nos­ti akro­ba­cie na visu­té hrazdě, navíc nachá­zí ke své novo­cir­ku­so­vé tech­ni­ce meta­fo­ru i téma v podo­bě ame­ric­ké­ho bom­bar­dé­ru Eno­la Gay, kte­rý sho­dil ato­mo­vou bom­bu na Hiro­ši­mu. Páteř per­for­man­ce před­sta­vu­je smě­řo­vá­ní zpát­ky naho­ru, na hrazdu. Exis­ten­ce na pod­la­ze při­po­mí­ná sice kata­stro­fu, ale sna­ha per­for­mer­ky dosáh­nout na hrazdu tvo­ří výraz­nou význa­mo­vou lin­ku nadě­je. Pro­stor ve vzdu­chu zna­me­ná být svo­bod­něj­ší, krás­něj­ší, vese­lej­ší, z odstu­pu. V situ­a­cích, kdy se akro­bat­ka vzná­ší na hrazdě těs­ně nad zemí a kom­bi­nu­je rov­no­váž­né prv­ky na hrazdě se silo­vý­mi a gym­nastic­ký­mi kre­a­ce­mi na pod­la­ze, při­po­mí­na­jí její pohy­bo­vé sek­ven­ce sklá­dá­ní ori­ga­mi. V přítmí splý­vá její tělo oble­če­né do čer­né­ho tíl­ka a tří­čtvr­ťá­ků s čer­ným poza­dím. Trha­ně pohy­bu­jí­cí se hla­va a kon­če­ti­ny vypa­da­jí jako odtr­že­né od tru­pu a kopí­ru­jí mimo jiné i tvar hrazdy v hori­zon­tál­ní i ver­ti­kál­ní polo­ze.
Akro­ba­cie vět­ši­nou vzbu­zu­je ohro­me­ní a odvá­dí od čte­ní význa­mů. Zdá se mi, že Eliš­ka Brt­nic­ká našla způ­sob, jak se zba­vit závaz­ků for­mál­ně váza­né tech­ni­ky a vyu­žít je navíc ve pro­spěch své tvorby.

3. Soma #8The Pitch / Tanec z cizích sfér
Soma #8  Mar­ti­na Talagy stej­ně jako Pitch  Jana Bár­ty svým mini­ma­lis­mem a pro­myš­le­ným kon­cep­tem při­po­mí­na­jí zápa­do­ev­rop­ský kon­cep­tu­ál­ní tanec. Jeho vývo­jo­vá linie u nás úpl­ně chy­bí. Pro­to se může zdát, že Bár­tův hra­nič­ní Pitch vůbec nespa­dá do ška­tul­ky „tanec“. Jak Tala­ga, tak Bár­ta pra­cu­je s vel­mi raci­o­nál­ní a chlad­nou ener­gií pohy­bu. Oba se tím zásad­ně liší od tan­ce ve vlast­ním smys­lu slova.

V cyk­lu Soma vyprá­ví Tala­ga o his­to­rii lid­ské­ho těla, od jeho zro­du až po pod­leh­nu­tí kul­tu doko­na­lé krá­sy, kte­rý před­sta­vu­je jeden ze vzor­ců sou­čas­né­ho myš­le­ní. V cho­re­o­gra­fii pro tři taneč­ní­ky (Radim Klá­sek, Anton Eli­aš a Marek Men­šík) ohle­dá­vá neví­da­né mož­nos­ti a roz­sa­hy sva­lů, šlach a klou­bů a sta­ví je do kon­tras­tu s umě­los­tí páru dol­ních kon­če­tin výkla­do­vé figurí­ny. Na začát­ku se na zemi schou­le­ná těla klu­bou jako z vajíč­ka. Hudeb­ní pod­kres jako ze sci-fi fil­mu z nich dělá hrdi­ny, kte­ří prá­vě vystu­pu­jí z kos­mic­ké lodi na povrch nezná­mé pla­ne­ty. Těla se dále vyví­jí, ros­tou a pohy­bu­jí se v roz­to­div­ných nepři­ro­ze­ných pozi­cích. Evo­ku­jí spí­še mimo­zem­ské kre­a­tu­ry. Hudeb­ní pod­kres slo­že­ný z frag­men­tů zná­mých melo­dií jako např. Straus­so­va Vídeň­ské­ho val­čí­ku je při tom navra­cí do evrop­ské civi­li­za­ce. Tělo rea­gu­je na vněj­ší vli­vy a for­mu­je se pod­le nich od své­ho zro­du. V sou­čas­nos­ti se musí navíc potý­kat s tzv. „non-human“ bytost­mi – s naši­mi vyre­tu­šo­va­ný­mi pro­tějš­ky na fot­kách nebo s posta­va­mi z reklam na omla­zo­va­cí krém či nový model sprin­ter­ské obu­vi. Mód­ní pře­hlíd­ka na samém kon­ci cho­re­o­gra­fie nasto­lu­je otáz­ku, zda se čis­tě náho­dou tako­vou „non-human“ bytos­tí poma­lu nestá­vá i lid­ské tělo samotné.

S Tala­go­vou Somou se per­for­man­ce Pitch dopl­ňu­je nejen for­mál­ně, ale i tema­tic­ky. Jan Bár­ta pomo­cí pou­hé bicí soupra­vy demon­stru­je myš­len­ku „sebe­fa­šis­mu“, destruk­tiv­ní­ho reži­mu, jehož pra­vi­dla a záko­ny si člo­věk urču­je úpl­ně sám. Per­for­mer sedí něko­lik desí­tek vte­řin za bicí soupra­vou v nehyb­né pozi­ci s ote­vře­ný­mi ústy doko­řán a zdvih­nu­tou palič­kou míří­cí výhruž­ně vzhů­ru. Jako by agre­siv­ně kři­čel. Poté per­for­mer zpo­ma­le­ný­mi pohy­by pře­vra­cí jed­not­li­vé bub­ny na všech­ny stra­ny, při­čemž na kon­ci této tiché čás­ti z niče­ho nic zaho­dí sto­lič­ku dale­ko od sebe. Tato situ­a­ce tvo­ří zlom v rám­ci celé­ho sché­ma­tu, neboť se zba­vil své­ho vlast­ní­ho mís­ta a pro bube­ní­ka nej­dů­le­ži­těj­ší­ho kous­ku soupra­vy. Bár­ta začne bít v pra­vi­del­ném ryt­mu palič­kou do čine­lu. Něja­ký nezná­mý zákon mu zaka­zu­je z ryt­mu jak­ko­liv vybo­čit či udě­lat del­ší poml­ku mezi úde­ry. Nesmí se zpro­ne­vě­řit vlast­ní­mu sys­té­mu. Záro­veň se per­for­mer v poml­kách nata­hu­je pro ostat­ní bub­ny a sklá­dá je zpát­ky na původ­ní mís­to, což mu mnoh­dy činí vel­ké obtí­že. Bár­ta svým urput­ným sna­že­ním roze­smá­vá, ale při uvě­do­mě­ní, jak se zby­teč­ně sebez­ot­ro­ču­je z něj spí­še mra­zí. Když pocho­pí, že pří­liš dale­ko zaho­ze­nou sto­lič­ku nemá šan­ci v poml­ce při­nést, roz­hod­ne se před vlast­ním reži­mem unik­nout. Jako by zapo­mněl, že tvůr­cem a pánem dik­ta­tu­ry je prá­vě on sám.

Vypra­věč
Režie, scé­no­gra­fie: Petr Boháč
Kon­cept: Céci­le da Cos­ta, Petr Boháč
Cho­re­o­gra­fie: Céci­le da Cos­ta
Svě­tel­ný design: Jiří Šmirk
Hud­ba: Jan Šikl, David Kollar

Eno­la
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce: Eliš­ka Brt­nic­ká
Hud­ba: Sta­ni­slav Abra­hám
Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Minh Hieu Ngu­yen, Ilo­na Jänt­ti, Jana Vrá­na
Scé­no­gra­fie a kos­tým: Eliš­ka Brt­nic­ká, Yumi Haya­shi
Svě­tel­ný design: Vla­do Vele­ta a Voj­těch Brtnický

Soma
Cho­re­o­gra­fie: Mar­tin Tala­ga
Per­for­me­ři: Radim Klá­sek, Anton Eli­aš, Marek Men­šík
Hud­ba: Myko
Svě­tel­ný design: Kar­los Šimek
Scé­no­gra­fie: Kate­ři­na Soukupová

Pitch
Idea, text, hra­je: Jan Bár­ta
Svět­lo: Tomáš Morá­vek
Dra­ma­tur­gie a režij­ní spo­lu­prá­ce: Tere­za Vohryz­ko­vá a Tomáš Morávek

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.