Extravagantně komické noční můry o mateřství — Hellerau

foto: Herman Sorgeloos

foto: Herman Sorgeloos

Výle­ty do dráž­ďan­ské­ho diva­del­ní­ho domu Helle­rau se sta­li u čes­kých divá­ků sou­čas­né­ho tan­ce a diva­dla oblí­be­ný­mi. A pro­to­že nás čeká v Helle­rau dal­ší zají­ma­vý večer – ten­to čtvr­tek a pátek insce­na­ce Xenos od Akram Khan Dan­ce Com­pa­ny, při­po­mí­ná­me naši posled­ní návště­vu. To jsme v Dráž­ďa­nech vidě­li Moeder od bel­gic­ké sku­pi­ny Pee­ping Tom, kte­rou pro změ­nu ve stej­ný datum 6. 4. může­te vidět v holand­ském Maast­rich­tu. 

Sig­na­tu­re bel­gic­ké sku­pi­ny Pee­ping Tom je neza­mě­ni­tel­ný. Nabí­zí pro­pra­co­va­né extra­va­gant­ní taneč­ní diva­dlo zaba­le­né do fil­mo­vé atmo­sfé­ry, kte­ré­mu nikdy nechy­bí sil­né téma, dáv­ka tem­ně sno­vé mysti­ky, absur­di­ty i čer­né­ho humo­ru a neko­neč­né množ­ství momen­tů, ze kte­rých vás mra­zí. Tenhle ruko­pis má i dílo Moeder (Mat­ka), kte­ré jsme moh­li vidět v dráž­ďan­ském Helle­rau, stej­ně tak jako před­tím insce­na­ci Vader (Otec), na kte­rou vol­ně navazuje.

Tak jako se Vader ode­hrá­val na jed­nom mís­tě — v pro­stře­dí sta­ro­bin­ce, je insce­na­ce Moeder situ­o­vá­na do umě­lec­ké gale­rie, kte­rá může být para­le­lou pro naše na domně­le fun­gu­jí­cí rodin­né živo­ty. Tiché mís­to se sta­rý­mi obra­zy nečin­ně obý­va­jí dva hlí­da­či – z nichž urči­tě jeden musí být vzhle­dem k níz­ké­mu počtu návštěv­ní­ků – navíc. Poklid­nou atmo­sfé­ru muzej­ní­ho šou­rá­ní se prázd­ný­mi míst­nost­mi však brzy pře­pad­nou horo­ro­vé noč­ní můry. Z obra­zu se pro­dí­rá lid­ská tvář, kte­rá se zakous­ne do ruky návštěv­ni­ce, srd­ce na mal­bě krvá­cí, nahé tělo mrt­vé­ho vylé­zá z insta­lo­va­né rakve. Tak jako oží­va­jí umě­lec­ká díla, roz­krý­va­jí se i tem­né pří­běhy hlav­ních postav. A ze zasu­tých míst pada­jí vzpo­mín­ky jako kost­liv­ci ze skříně.

Stříp­ky surre­ál­ných situ­a­cí se sou­stře­dí kolem téma­tu mateř­ství, kdy se mat­ka zmí­tá v samo­tě, frustra­ci, bez­rad­nos­ti a stra­chu někde na půli pupeč­ní šňů­ry mezi plo­dem a sebe samou. V zad­ní zdi gale­rij­ní­ho pro­sto­ru je umís­tě­na pro­skle­ná buň­ka. Sym­bo­lic­ky za sklem, v izo­la­ci, se ode­hrá­vá řada věcí, kte­rá jsou tabu. Je to inku­bá­tor pro tís­ni­vé vzpo­mín­ky, porod­ní míst­nost. Když se v ní ode­hrá­vá těž­ký porod, najed­nou se kři­čí­cí rodí­cí žena ze sani­tár­ní­ho lůž­ka zved­ne a oble­če­ná do čer­ve­né halen­ky a čer­né suk­ně pokra­ču­je v řevu do mik­ro­fo­nu již jako sexy zpě­vač­ka: Oh Baby­y­y­y­yy. Ze sestři­ček se sta­ne kape­la. V tu chví­li se ale před sklem obje­ví pár s dítě­tem v kočár­ku. Kočá­rek náh­le odjíž­dí do tmy, žena mlá­tí dla­ní do skla a zdr­ce­ně se za ním dívá.

Reži­sér­ka, cho­re­o­gra­f­ka Gab­rie­la Cariz­zo vytvá­ří obra­zy, ze kte­rých vám vysko­čí husí kůže. Ve správ­ný moment je však umí odleh­čit. V neko­neč­né pal­bě dusi­vých a absurd­ně tragi­ko­mic­kých scén pak běží celá insce­na­ce. K těhot­né ženě z mla­dé­ho páru při­chá­zí tchy­ně, sta­rá žena a mís­to pozdra­vu dítě v bři­še zaří­ká­vá a brb­lá nee­xis­tu­jí­cí démo­nic­kou řečí. Dív­ka, kte­rá nemů­že uti­šit pla­čí­cí mimin­ko, začne v bez­mo­ci ská­kat s dítě­tem v náru­čí sal­ta. Mla­dé­mu páru při­vá­ží hol­čič­ku zavře­nou v akvá­riu. Je osla­va jejích naro­ze­nin a tak jí okos­tý­mo­va­ní rodi­če str­ka­jí do akvá­ria barev­né kon­fe­ty. V násle­du­jí­cí scé­ně se ale začnou zmí­tat v zou­fa­lých pohy­bech. Kolik dětí na svě­tě se rodí s nemo­cí, posti­že­ním, uza­vře­ní v akvá­ri­ích svých těl. Stej­ně tak jako v jed­né z dal­ších scén nemů­že zou­fa­lá žena poro­dit a nás napad­ne aktu­ál­ní pro­blém, kolik párů se dnes bez výsled­ku sna­ží o mateřství.

Taneč­ní­ky zmí­ta­jí emo­ce ze stra­ny na stra­nu, uvol­ňu­jí jejich těla do maxi­mál­ních záklo­nů, pro­plé­ta­jí jejich údy až nelid­sky. Jejich výra­zy tvá­ří se změ­ní, jako by do taneč­ní­ko­va těla vstou­pil duch. Pře­stá­va­jí to být oni, kdo tělo kon­t­ro­lu­je. Je pohl­ce­no v deli­riu. Čas­to mě u pozo­ro­vá­ní toho­to spe­ci­fic­ké­ho pohy­bu, tak typic­ké­ho pro Pee­ping Tom, pro­běh­ne hla­vou aso­ci­a­ce na šaman­ské ritu­á­ly a tan­ce domo­ro­dých náro­dů ve sta­vu transu.

Posta­vy naho­di­le při­chá­ze­jí a odchá­ze­jí se svý­mi absurd­ní­mi pro­mlu­va­mi a scén­ka­mi. Žena, jak vystři­že­ná z Almo­do­va­ro­va fil­mu s vel­ký­mi brý­le­mi a nakrát­ko blond paru­kou, klo­pý­tá po scé­ně na pod­pat­kách a po té, co se sna­ží odci­zit pod při­lé­ha­vý­mi šaty jeden ze zará­mo­va­ných obra­zů, se v dal­ší scé­ně zami­lu­je do auto­ma­tu na kávu.

Důmy­sl­nou rea­lis­tic­kou scé­no­gra­fii dopro­vá­zí zvu­ky, kte­ré nás z pro­sto­ru gale­rie odvá­dí opět do ire­a­li­ty. Díky zvu­kům šplou­chá­ní vody věří­me, že dív­ka, kte­rá sebou hází na zemi, se topí a divo­ce se sna­ží lapat po dechu. Věří­me, že jed­no­mu z hlí­da­čů tak­to při chůzi šplou­chá v botách.
Moeder je elek­tri­zu­jí­cí insce­na­ce. Roz­vibru­je vaši fan­ta­zii. Poba­ví vás, ale váš úsměv na rtech nechá zase ztuh­nout. Pohy­bo­vé výko­ny taneč­ní­ků vás také dosta­nou do tran­su. Tako­vé fyzic­ké diva­dlo v Čechách v tuto chví­li nemá obdo­by, a tak oprav­du sto­jí za to, vydat se na o dvě hodi­ny del­ší ces­tu do divadla. 

MOEDER — Pee­ping Tom
režie: Gab­rie­la Cariz­zo
asi­s­ten­ce a dra­ma­tur­gie: Franck Char­tier
shléd­nu­to v Dráž­ďa­nech v Hellerau

Sig­na­tu­re bel­gic­ké sku­pi­ny Pee­ping Tom je neza­mě­ni­tel­ný. Nabí­zí pro­pra­co­va­né extra­va­gant­ní taneč­ní diva­dlo zaba­le­né do fil­mo­vé atmo­sfé­ry, kte­ré­mu nikdy nechy­bí sil­né téma, dáv­ka tem­ně sno­vé mysti­ky, absur­di­ty i čer­né­ho humo­ru a neko­neč­né množ­ství momen­tů, ze kte­rých vás mra­zí. Tenhle ruko­pis má i dílo Moeder (Mat­ka), kte­ré jsme moh­li vidět v dráž­ďan­ském Helle­rau, stej­ně tak jako před­tím insce­na­ci Vader (Otec), na kte­rou vol­ně nava­zu­je.
Tak jako se Vader ode­hrá­val na jed­nom mís­tě — v pro­stře­dí sta­ro­bin­ce, je insce­na­ce Moeder situ­o­vá­na do umě­lec­ké gale­rie, kte­rá může být para­le­lou pro naše na domně­le fun­gu­jí­cí rodin­né živo­ty. Tiché mís­to se sta­rý­mi obra­zy nečin­ně obý­va­jí dva hlí­da­či – z nichž urči­tě jeden musí být vzhle­dem k níz­ké­mu počtu návštěv­ní­ků – navíc. Poklid­nou atmo­sfé­ru muzej­ní­ho šou­rá­ní se prázd­ný­mi míst­nost­mi však brzy pře­pad­nou horo­ro­vé noč­ní můry. Z obra­zu se pro­dí­rá lid­ská tvář, kte­rá se zakous­ne do ruky návštěv­ni­ce, srd­ce na mal­bě krvá­cí, nahé tělo mrt­vé­ho vylé­zá z insta­lo­va­né rakve. Tak jako oží­va­jí umě­lec­ká díla, roz­krý­va­jí se i tem­né pří­běhy hlav­ních postav.  A ze zasu­tých míst pada­jí vzpo­mín­ky jako kost­liv­ci ze skří­ně. 
Stříp­ky surre­ál­ných situ­a­cí se sou­stře­dí kolem téma­tu mateř­ství, kdy se mat­ka zmí­tá v samo­tě, frustra­ci, bez­rad­nos­ti a stra­chu někde na půli pupeč­ní šňů­ry mezi plo­dem a sebe samou. V zad­ní zdi gale­rij­ní­ho pro­sto­ru je umís­tě­na pro­skle­ná buň­ka. Sym­bo­lic­ky za sklem, v izo­la­ci, se ode­hrá­vá řada věcí, kte­rá jsou tabu. Je to inku­bá­tor pro tís­ni­vé vzpo­mín­ky, porod­ní míst­nost. Když se v ní ode­hrá­vá těž­ký porod, najed­nou se kři­čí­cí rodí­cí žena ze sani­tár­ní­ho lůž­ka zved­ne a oble­če­ná do čer­ve­né halen­ky a čer­né suk­ně pokra­ču­je v řevu do mik­ro­fo­nu již jako sexy zpě­vač­ka: Oh Baby­y­y­y­yy. Ze sestři­ček se sta­ne kape­la. V tu chví­li se ale před sklem obje­ví pár s dítě­tem v kočár­ku. Kočá­rek náh­le odjíž­dí do tmy, žena mlá­tí dla­ní do skla a zdr­ce­ně se za ním dívá. 
Reži­sér­ka, cho­re­o­gra­f­ka Gab­rie­la Cariz­zo vytvá­ří obra­zy, ze kte­rých vám vysko­čí husí kůže. Ve správ­ný moment je však umí odleh­čit. V neko­neč­né pal­bě dusi­vých a absurd­ně tragi­ko­mic­kých scén pak běží celá insce­na­ce.  K těhot­né ženě z mla­dé­ho páru při­chá­zí tchy­ně, sta­rá žena a mís­to pozdra­vu dítě v bři­še zaří­ká­vá a brb­lá nee­xis­tu­jí­cí démo­nic­kou řečí. Dív­ka, kte­rá nemů­že uti­šit pla­čí­cí mimin­ko, začne v bez­mo­ci ská­kat s dítě­tem v náru­čí sal­ta. Mla­dé­mu páru při­vá­ží hol­čič­ku zavře­nou v akvá­riu. Je osla­va jejích naro­ze­nin a tak jí okos­tý­mo­va­ní rodi­če str­ka­jí do akvá­ria barev­né kon­fe­ty. V násle­du­jí­cí scé­ně se ale začnou zmí­tat v zou­fa­lých pohy­bech. Kolik dětí na svě­tě se rodí s nemo­cí, posti­že­ním, uza­vře­ní v akvá­ri­ích svých těl. Stej­ně tak jako v jed­né z dal­ších scén nemů­že zou­fa­lá žena poro­dit a nás napad­ne aktu­ál­ní pro­blém, kolik párů se dnes bez výsled­ku sna­ží o mateř­ství. 
Taneč­ní­ky zmí­ta­jí emo­ce ze stra­ny na stra­nu, uvol­ňu­jí jejich těla do maxi­mál­ních záklo­nů, pro­plé­ta­jí jejich údy až nelid­sky. Jejich výra­zy tvá­ří se změ­ní, jako by do taneč­ní­ko­va těla vstou­pil duch. Pře­stá­va­jí to být oni, kdo tělo kon­t­ro­lu­je. Je pohl­ce­no v deli­riu.  Čas­to mě u pozo­ro­vá­ní toho­to spe­ci­fic­ké­ho pohy­bu, tak typic­ké­ho pro Pee­ping Tom, pro­běh­ne hla­vou aso­ci­a­ce na šaman­ské ritu­á­ly a tan­ce domo­ro­dých náro­dů ve sta­vu tran­su. 
Posta­vy naho­di­le při­chá­ze­jí a odchá­ze­jí se svý­mi absurd­ní­mi pro­mlu­va­mi a scén­ka­mi. Žena, jak vystři­že­ná z Almo­do­va­ro­va fil­mu s vel­ký­mi brý­le­mi a nakrát­ko blond paru­kou, klo­pý­tá po scé­ně na pod­pat­kách a po té, co se sna­ží odci­zit pod při­lé­ha­vý­mi šaty jeden ze zará­mo­va­ných obra­zů, se v dal­ší scé­ně zami­lu­je do auto­ma­tu na kávu. 
Důmy­sl­nou rea­lis­tic­kou scé­no­gra­fii dopro­vá­zí zvu­ky, kte­ré nás z pro­sto­ru gale­rie odvá­dí opět do ire­a­li­ty. Díky zvu­kům šplou­chá­ní vody věří­me, že dív­ka, kte­rá sebou hází na zemi, se topí a divo­ce se sna­ží lapat po dechu. Věří­me, že jed­no­mu z hlí­da­čů tak­to při chůzi šplou­chá v botách. Moeder je elek­tri­zu­jí­cí insce­na­ce. Roz­vibru­je vaši fan­ta­zii. Poba­ví vás, ale váš úsměv na rtech nechá zase ztuh­nout. Pohy­bo­vé výko­ny taneč­ní­ků vás také dosta­nou do tran­su. Tako­vé fyzic­ké diva­dlo v Čechách v tuto chví­li nemá obdo­by, a tak oprav­du sto­jí za to, vydat se na o dvě hodi­ny del­ší ces­tu do diva­dla. 
Mar­ké­ta Faus­to­vá­MO­EDER — Pee­ping Tomre­žie: Gab­rie­la Cariz­zo­asi­s­ten­ce a dra­ma­tur­gie: Franck Char­tier­shléd­nu­to v Dráž­ďa­nech v Hellerau

 

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.