Laskavě kritické dada

Brněn­ské Diva­dlo Alden­te se od roku 2014 zabý­vá diva­del­ní tvor­bou s dět­mi posti­že­ný­mi Dow­no­vým syn­dro­mem. Sami tvůr­ci ozna­ču­jí toto smě­řo­vá­ní s jis­tou mírou nad­sáz­ky jako žánr tzv. actor-spe­ci­fic. V Brně je Alden­te jedi­ným pro­fe­si­o­nál­ním sou­bo­rem pra­cu­jí­cím s her­ci se spe­ci­fic­ký­mi potře­ba­mi. Reži­sér­ka a sou­čas­ně i vedou­cí diva­dla Jit­ka Vrb­ko­vá uved­la letos na pod­zim novou insce­na­ci Who am I?, v níž zkou­má, jak se spo­le­čen­ský sys­tém pode­pi­su­je na utvá­ře­ní iden­ti­ty člo­vě­ka. Jací lidé a insti­tu­ce o člo­vě­ku roz­ho­du­jí a sna­ží se jej defi­no­vat? Nako­lik ho před­ur­ču­jí vněj­ší vli­vy a může si vůbec zacho­vat svou vnitř­ní inte­gri­tu? Insce­na­ce ve tva­ru dadais­tic­ké bás­ně odkrý­vá ira­ci­o­na­li­tu zdán­li­vě logic­ké­ho spo­le­čen­ské­ho sys­té­mu a kri­ti­zu­je feno­mén ška­tul­ko­vá­ní a zjed­no­du­šu­jí­cích nále­pek. Ješ­tě se uká­že, kdo je tu vlast­ně „nor­mál­ní“.

Scé­na Art­ba­ru II. pád je pokry­ta šedou plas­ti­ko­vou plach­tou poma­lo­va­nou mod­rý­mi a čer­ve­ný­mi kli­ky­há­ky, kte­ré při­po­mí­na­jí graf­fi­ti v nádraž­ním pod­cho­du. Hle­diš­tě z dlou­hých lavic umís­tě­ných po stra­nách šeda­vé řeky umož­ňu­je sle­do­vat per­for­me­ry z bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti, což vyvá­dí divá­ka z obvyk­lé pasi­vi­ty. Plach­ta se pře­lí­vá i přes dvě malá vyvý­še­ná pódia na krat­ších stra­nách scé­ny, na jejichž poza­dí se pro­mí­tá pro­jek­ce. Scé­ny se stří­da­jí na třech pro­sto­rech, čímž se udr­žu­je dyna­mi­ka v ply­nu­tí obra­zů. Video­na­hráv­ky, v nichž čas­to účin­ku­jí samy děti, jsou lyric­ké, sno­vé a čas­to sym­bo­list­ní. Pod­po­ru­jí poe­tic­ké nala­dě­ní a dadais­tic­ký prin­cip struk­tu­ry insce­na­ce. Zvo­le­ná dra­ma­tur­gie odka­zu­je na hav­lov­ské úva­hy o sku­teč­nos­ti, že pro­ti absurd­ní­mu sys­té­mu, kte­rý se stal nor­mou, se nedá jít rozumem.

Insce­na­ci tvo­ří drob­né, stří­da­vé výstu­py šes­ti dětí s Dow­no­vým syn­dro­mem a tří dospě­lých bez posti­že­ní. Kaž­dé z dětí před­sta­vu­je „ira­ci­o­nál­ní­ho” hrdi­nu všed­ní­ho dne a posta­vy mají prav­dě­po­dob­ně základ v jejich zájmech, doved­nos­tech a fan­ta­zii. Na scé­ně se tak obje­ví čís­la Mažo­ret­ky a Lady Eli Spin­ner, Fot­ba­lis­tův zápas, plav­ba lodi odváž­né asij­ské prin­cez­ny Vai­a­ny, inter­view s Odbor­ni­cí na krá­su či intim­ní zpo­vě­di Sestřič­ky Tomáš­ka. Dět­ští hrdi­no­vé a jejich upřím­ná hra sto­jí v opo­zi­ci ke stro­je­ným, nepři­ro­ze­ným posta­vám dospě­lých. Ti vytvá­ří ve vět­ši­ně pří­pa­dů nao­pak „raci­o­nál­ní” pro­ti­váhu dětí a čas­to repre­zen­tu­jí zástup­ce veřej­ných insti­tu­cí. Ztvár­ňu­jí role soci­ál­ních pra­cov­nic, vedou­cích zájmo­vých krouž­ků, uči­te­lů, úřed­ní­ků, žur­na­lis­tů, psy­cho­lo­gů a dal­ších. Jejich spo­leč­ným rysem je moc a mož­nost ze své pozi­ce roz­ho­do­vat o osu­dech dru­hých. V kon­fron­ta­ci s dět­ský­mi hrdi­ny a jejich „nenor­mál­ní­mi“ zájmy se však auto­ri­ta dospě­lých znejišťuje.

V insce­na­ci posta­ve­né na rela­ti­vi­za­ci rozu­mu a nesmys­lu se z dospě­lých stá­va­jí tragi­ko­mic­ké posta­vič­ky, jejichž vlast­ní výstu­py doklá­da­jí míru povrch­nos­ti, s jakou jed­na­jí s dět­mi. Pří­kla­dem toho je Trak­tor­song v podá­ní dvou „hod­ných tet“ chřes­tí­cích rum­ba­kou­le­mi, jehož text se sklá­dá z jedi­né­ho slo­va trak­tor. Jak­ko­liv je píseň zábav­ná a mis­tr­ně zazpí­va­ná, v kon­tex­tu postav, kte­ré si stě­žu­jí na to, že tolik lidí není nor­mál­ní jako ony dvě, vyzní­vá jejich výstup směš­ně. Důvtip insce­na­ce spo­čí­vá ve hře s per­spek­ti­va­mi, kte­ré urču­jí kdo je „nor­mál­ní“ a kdo „posti­že­ný“.

S kaž­dou novou situ­a­cí, se zin­ten­ziv­ňu­je jak absur­di­ta byro­kra­tic­ké­ho sys­té­mu, tak se zvy­šu­je i míra hoř­kos­ti. V mno­ha scé­nách se vyu­ží­vá mik­ro­fon, kte­rým „rozum­ní” dospě­lí zpo­ví­da­jí děti i pub­li­kum a na zákla­dě jejich jed­no­slov­né odpo­vě­di je zařa­dí do pří­sluš­né ška­tul­ky. Na záda jim nale­pí cedul­ku s nesmy­sl­nou dia­gnó­zou jako napří­klad syn­drom koči­čí­ho mňou­ká­ní či spin­ner­ma­ni­ak. Kocour­kov­ská logi­ka vygra­du­je v momen­tě vysy­pá­ní kra­bi­ce plné plas­to­vých víček, kte­rá před­sta­vu­jí spl­ně­ná přá­ní a řeše­ní na všech­ny pro­blémy svě­ta. Něko­lik divá­ků je vyzvá­no, aby pomoh­li víč­ka tří­dit. Par­ti­ci­pa­ce pub­li­ka na sbír­ce je jeden z momen­tů uvě­do­mě­ní, jak účin­ná je ve sku­teč­nos­ti pod­po­ra. Za úče­lem pomo­ci dru­hým může člo­věk sbí­rat sebe­vět­ší „blbost“. Jde však spí­še o pocit sama­ri­tán­ství, reál­ný pří­nos je však až na dru­hém místě.

Insce­na­ce výraz­ně tema­ti­zu­je spo­le­čen­skou pozi­ci men­tál­ně posti­že­ných lidí, před kte­rý­mi je poho­dl­něj­ší zavřít oči, nebo je ješ­tě lépe ozna­čit nálep­kou „spo­le­čen­sky nepro­spěš­ný“ či „pro­ble­ma­tic­ký“, a dále se jimi neza­bý­vat. Sama sku­teč­nost, jak Diva­dlo Alden­te s her­ci se spe­ci­fic­ký­mi potře­ba­mi pra­cu­je, před­sta­vu­je anga­žo­va­ný sta­te­ment. Cílem je tvor­ba plno­hod­not­ných insce­na­cí a smys­lem jejich zkou­še­ní není jen tera­pie, ale i umě­lec­ká čin­nost. Na jed­nu stra­nu může Alden­te půso­bit jako diva­dlo lidí „s vel­kým srd­cem“, na stra­nu dru­hou ve Who am I? vyvstá­va­jí mezi řád­ky tref­né para­le­ly s žitou rea­li­tou nato­lik, že výpo­věď insce­na­ce nevzbu­zu­je ani tak sen­ti­ment jako pocit bez­mo­ci a naštva­nos­ti na chro­mý spo­le­čen­ský systém.

Psá­no z reprí­zy 25. 10. 2017

Režie: Jit­ka Vrb­ko­vá
Scé­nář: Jit­ka Vrb­ko­vá a kolek­tiv
Hra­jí: Hana Bar­to­ňo­vá, Vác­lav Dvo­řák, Zuza­na Filou­šo­vá, Ive­ta Koci­fa­jo­vá, Moni­ka Peka­řo­vá, Lukáš Suchá­nek, Mar­ti­na Trus­ko­vá, Eliš­ka Vrb­ko­vá, Jit­ka Vrb­ko­vá.
Videa a tech­nic­ká spo­lu­prá­ce: Tomáš Král
Foto: Jiří Kottas