Menu

V ruinách dneška

V ruinách dneška
Foto: Míla Vašíčková

V planetáriu se v podstatě sestavují a vystavují digitální modely neznámých prostorů, které se nachází za hranicemi zeměkoule. Site-specific projekt Terezy Leopold Vejsadové a Lukáše Leopolda Orbita umístěný do foyer brněnského planetária na Kraví hoře naopak zrcadlí, jakoby zevnitř, náš vlastní pomalu se rozkládající svět. 

Performeři, kteří pohybem neustále opisují potemnělý prostor kruhové vstupní haly hvězdárny, na první pohled připomínají planety či jiné objekty kroužící na oběžné dráze. Postupem času se z této zdánlivě prázdné a křehké formální skořápky vyloupne celkem aktuální téma. Tanečníci nahlas střídavě vyslovují různá čísla jako by odpočítávali zbývající čas, který neúprosně plyne ke konci. Na začátku zaznívají letopočty, které odkazují na zásadní historické události minulého (Mnichovská dohoda, konec Druhé světové války apod.). V dějinách nejnovější doby pramení ustanovení současného světa, který se nyní ocitá buď na prahu svého zániku, nebo naopak nového posunu. Po vyjmenování několika čísel o spoustě desetinných místech zakončí odpočítávání nula.

Vestibul se zpočátku jeví jako chaos pohybů performerů (Emeše Kovacs, Tereza Lepold Vejsadová, Marta Sobotková, Roberta Štěpánková, Michal Nagy, Lukáš Lepold), bílých kusů polystyrenu neurčitelných, ale pravidelných tvarů, videoprojekce (Jana Tkáčová) a proudů žlutých a bílých světel pod nepravidelnou sítí z vláken potravinové fólie. Jako podkres zní futuristická hudební kompozice (Lucie Vítková) složená ze stěží poznatelných zvuků. Nelze jednoznačně určit, zda jde o zvuky havarujících, či vzlétajících letadel, brzdících, či rozjetých vlaků, hučení rozbitých, či startujících aut. V polystyrenových troskách lze nakonec rozpoznat ochrannou výplň krabic, do kterých se většinou balí elektronické přístroje. Jsou to bezcenné otisky funkčních věcí, produkovaných nejmodernější technikou současnosti. Prostor je naplněn atmosférou postapokalyptického prázdna, které připomíná katastrofu, která teprve přijde.

Scénografie z umělých materiálů podléhá tanci a mění se jednáním performerů. Díky proměně prostoru (snížení sítě těsně nad hlavy stojících diváků, manipulace s polystyrenem) a čisté taneční kompozici se téma performance vyvíjí.. V choreografii je možné vysledovat několik jednoduchých, ale o to precizněji provedených pohybů, které se opakují: sed s nataženýma nohama a rukama vzpaženýma vzhůru, kotrmelec vzad, obíhání kruhového prostoru foyer, skok do vzduchu s přitažením kolen k tělu jako nindža bojovník. Tanečníci spolu fungují podle logiky hejna ryb. Instinktivně kopírují pohyb tanečního partnera, který se nachází nejblíže. Skupina se pohybuje ve vlnách klidně a pravidelně jako krev v žilách člověka, jako tlukoucí srdce na talíři.

Účinkujícími jsou nakonec i osvětlovač a autorky hudby a videoprojekcí. Sedí za dlouhým stolem, na kterém ovládají veškerou techniku. Jako by společně s performery ovládali dění ve foyer. Publikum se volně pohybuje po prostoru přesně tam, kam je poutána jejich pozornost buď situacemi či světly. Všichni jsou na necelou hodinu součástí této mrtvé galaxie a podstatou je čekání, jestli se z trosek něco zrodí.

Performanci uzavírá scéna, ve které všichni performeři nesou kousek z rozbitého polystyrenu omotaný vlákny z potravinové fólie. Každý z tanečníků drží jeden konec fóliového vlákna, který soustavně napíná, aby se polystyren nevyvlékl. Je to jediný objekt, který za celou dobu performance ve skutečnosti „vzlétne". Performeři jej vstupními samootvíracími dveřmi vynesou ven a než se kdokoliv naděje zmizí mezi stromy parku kolem planetária. Odlet za hranice haly ze skleněných stěn představuje znejištění totální skepse postapokalyptických trosek, na kterých už není možné stavět. Ukazuje se, že je zřejmě možné někam vykročit, i když není úplně jasné kam.

Pohybová a audiovizuální kompozice Orbita je úzce napojená na prostor, který si pro ni tvůrci, nikoliv náhodou, zvolili. Navzdory poetickému rázu choreografie, se v uzavřené prosklené hale odehrává v masce klidu cosi hrozivého, co se dá hluboce pocítit. Jako delfská předpověď, která se nás dotkne až později. Pro Brno je projekt Orbita, co se pohybového divadla týče, velkým osvěžením, jak z hlediska osobité taneční poetiky, tak dramaturgicky čistého konceptu.

Orbita
Koncept: Tereza Lepold Vejsadová, Lukáš Lepold
Hudba: Lucie Vítková Světla: Jakub Kubíček
Video: Jana Tkáčová
Účinkují: Emeše Kovacs, Tereza Lepold Vejsadová, Marta Sobotková, Roberta Štěpánková, Michal Nagy, Lukáš Lepold Produkce: Kateřina Lukáčová, Petr Novák.
Psáno z první reprízy 4. 9. 2017.

Barbora Kašparová

Začínající redaktorka webu Taneční zóna. V současnosti studuje divadelní vědu a germanistiku na FF MU. Tanci se věnuje i ve svém volném čase v Souboru irských tanců Démáirt, kde se zabývá i o tvorbou vlastních choreografií. Pracuje jako lektorka kurzů irského tance pro děti i dospělé.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?