Odezvy inscenace Kabaret Vélasquez uvnitř Jirky Rotbauera

Svět­lo pozvol­na zha­sí­ná, je mrt­vé ticho, svět čeká, vesmír není, jen myš­len­ky víří ve vědo­mí, než koneč­ně se taky uti­ší. Máto­hy spán­ku před roze­dně­ním. Odně­kud zpo­za zdí dozvu­ky dějů se v pavu­či­nách zachy­tí. Na všem ulpí­vá němá tíha nevědomí. 

Tu z jíc­nu nico­ty sotva patr­ným se chvě­ním cosi jako mléč­ný třpyt počne lít bez­tva­ré kapa­li­ny vědo­mí, a v nich nic, jen masi­té báně sno­vých sfér bez­hles­ně se otá­če­jí. Jed­na, dvě. Toť vše. Do mrtě. Nic víc. A opo­na. Ticho. Pada­jí stříp­ky, mož­ná kame­ní. Zrn­ka drn­ká­ní v dál­ce zní. Efemér­ní mlhy prvo­po­čá­teč­ní hlu­cho­ty na oka­mžik se zavl­ní a v jejich mat­ně zjev­ném lůně počí­ná se rodit cosi jako pou­pě nebo zámo­tek, larva, pohyb, pak vánek zašumí a roze­chvě­je třpyt­ná srdéč­ka zvon­ko­hry. Všec­ko nad ránem pořád ješ­tě se v spán­ku stkví. Pak váha­vě se při­po­mí­ná šra­mot, pohyb, asi ledo­pád, ne tanec víl, jež svý­mi opes­t­í­ko­va­ný­mi zadeč­ky v reji tu a tam jed­na o dru­hou let­mo zava­dí, tu a onde se spo­lu pova­dí, tu ladí a tu zas nela­dí, chvil­ku tu a chví­li tam spo­lu dová­dí, a fuč! A opo­na. A zas nic. Á tu je kašpá­rek, kde se vzal. Kaba­re­ti­ér nezbed­ný chví­li kolem manéže se kou­lí, nepo­ve­de­né kozel­ce. Snad se pou­čí. Kde je? Pryč. A tu je! Ten se vymó­dil. Podiv­ná zví­řa­ta si s sebou při­ve­dl a kla­cík s pro­váz­kem. Ale vždyť nemá nohy! Chvil­ku se s koleč­ko­vým křes­lem od dědeč­ka točí, pak močí, na trů­ně v šar­la­tě se zahnízdí a rmou­tí. Ta zví­řa­ta. A ženy, ženy taneč­ni­ce. Bělost­ná vzne­še­nost jich štíh­lých paží tak nezměr­ně se klá­tí, str­mě tkví, němé­ho v kře­či zou­fal­ství. Hud­ba zahu­de, dozní, zadu­ní. A opo­na.

Ty, ty, ty! Zlo­bí se paná­ček lebe­da a pobí­zí zví­řa­ta, obří kou­le z papí­ru. Je jed­ním z nich. Svišťe­ní bičí­ku je mar­né, nic se mu neda­ří, pople­to­vi. Nemá slov. Nemá nemá, tvář jeho je němá. Zrca­dlo. Při­chá­zí opa­tr­ně ale drze blíž a sme­ká. Zato­čí v piru­e­tě cylin­drem, pirou­et­ta zato­čí cylin­drem jím. Zkrou­tí obli­čej. Snad se diví, jak to, že nic nemá. Pohro­zí, str­ne, leká se a odchá­zí. A opo­na. A tma. Koneč­ně se něco otví­rá. Je tam posta­va. Je čer­ná, sedí na žid­li a ční. A v rukách něco drží. A mezi kole­ny. Har­fa, har­fa je sta­rá, bachra­tá. A už se stru­ny roz­vl­ní, už dál­ka tichem zní, trhá vnitř­nos­ti svou závra­tí, chví­li zavr­ní. Laho­dí. Leje se jak limo­ná­da svá­teč­ní ta barok­ní kano­ná­da vánoč­ní. Pak ztich­ne. Zjih­ne, a dal­ší hlas se při­dá k ní, vzdá­le­ný a nesmír­ný. Vesmír zní. Ara­bes­ky, hla­ho­ly, mno­ho­hla­sy tesk­ní. Pak dokon­čí. A co. Zas nic. A opo­na. A opo­na. A opo­na, opo­na za opo­nou jdou, jed­na za dru­hou. Kašpá­rek mys­lí na mou­dí. Dová­dí si a hova­dí, se svý­mi zví­řa­ty se kotou­lí, kaská­dí, škor­pí a před­vá­dí. Pak náh­le str­ne. Na scé­nu vtrh­nou koně. Bojí se a kři­čí. Pán bije koně, koně řičí. Řev a křik, duni­vá vřa­va tra­to­liš­tě. Tu to je, jed­na dvě. Jed­na, dvě, tři. Ane­bo snad ne? Kdo ví. Něco mu ale asi nese­dí, dur­dí se, pak odchá­zí. A opo­na. Drn­ká­ní kapek po kame­ní. A na scé­nu při­chá­ze­jí taneč­ni­ce lazeb­ni­ce, jed­na, dvě, tři, pět. A chlap ve fra­ku, kde se vzal. Má hůl. Ženy se vždy vrá­tí. Hed­váb­ná pod­pa­ží bale­rin, kar­to­no­vá demi plié, kre­po­vá defi­lé. Ve stí­nu němé oběž­ni­ce, ve svět­lech slu­neč­ni­ce chvil­ku se pak klá­tí, str­nu­le. Nula, jed­na, dvě. Panáč­ci na han­bě. Pim­pr­lát­ka na scé­ně, nohy ze špej­le, tvá­ře v zrca­dle. A obráz­ky, barev­né obráz­ky. Nebo snad ne? Někdo je tam vždyc­ky pře­ci nakla­de, postup­ně, ruce jak jeřá­by, ty pra­po­div­né mon­stran­ce. Někdo je tu asi zapo­mněl. Zko­pr­něl. Na otáz­ky není odpo­věď. Baro­ko, roko­ko, koko­ko. Kaší­ro­va­ná krá­sa kre­po­vých kopu­lí, opu­lí, popu­lí. Veli­čen­stvo se ucu­lí. Kaba­re­tier se už nezlo­bí, někde se tam taky asi válí. Je na kost. Svět­lo zabo­lí, kost­ra vní­má­ní. A dost. Kašpá­rek mí to zaba­lí a rezo­lut­ně odchází.

A opo­na.