Menu

Hledat a (ne)nalézat

Hledat a (ne)nalézat
The Lover (foto: Vojtěch Brtnický)

Na rozdíl od loňské výrazně koncentrované dramaturgie se letošní ročník festivalu Nultý bod nebo alespoň jeho zahraniční část v Divadle v Celetné rozštěpil do nejednoznačné mozaiky výstupů, a kdyby neohromil inscenací The lover, vyzněl by naprázdno. 

Nultý bod vystupuje v jistém smyslu jako festival hledačský. Snaží se detekovat takové performance, které jsou žánrově nezařaditelné, stojí na hranici jiných uměleckých druhů, či posunují současné vnímání divadla. Letošní dramaturgie ale mnohem víc než netradiční, provokativní kusy, přinesla co do kvality mnohdy tuctové výkony, které se rádoby skrývaly za jinakostí.

Volker Gerling, představil v Portraits in Motion své pohyblivé obrázky, jimiž se jako fotograf všedního dne několik let zabývá. V jeho případě by se dokonce dalo spekulovat o tom, jestli šlo ještě o divadlo nebo o novou formu prodejní prezentace. Gerling své cestovatelské vzpomínky prokládá ukázkou fotoaršíků, na nichž zachycuje po sekvencích jednu a tu samou kompozici – individuální a skupinové portréty. Úsměvné změny mimiky jeho figurantů mohou udržet pozornost diváků prvních pár minut, jenomže Gerlingova show trvá víc jak hodinu a k žádnému zásadnímu dramaturgickému posunu během ní nedojde. Snad jen, že několika snímky vystřídá lidská mikrodramata za pár fotek ulice měnící se v průběhu ročních období, aby se zase vrátil ke svým obyčejným hrdinům. Mezi tím přítomné žertovně vyzve, aby jej navštívili v berlínském ateliéru, či si případně nechali zhotovit vlastní sérii pohyblivých obrázků. Volker Gerling přišel na skvělý způsob, jak propagovat své „skutečné výtvory“ – fotografické flipbooky. Smutné je, že mu řada evropských festivalů v touze najít nový divadelní formát, na tento špek skočila.

Španělskému choreografovi a tanečníkovi Danielu Abreu patřil následující večer. Jeho sólo nazvané Cabeza, v českém překladu Hlava údajně vzniklo z konceptu konstrukce – destrukce, místo pro začátek stejně jako konec. Škoda jen, že se nápad z pojetí nedal vytušit. Spíš než protiklady Abreu zpodobňoval jakousi robinsoniádu. Tanečník se proměnil v polonahého muže s větví v ruce, který se snaží zavalen dýmem uhájit svou existenci. V lecčems v donquijotském boji sice vítězil, nicméně jeho kreace nijak neposunula limity současného tance, ba právě napopak. Ani druhý festivalový večer tedy nepřinesl vytoužené zisky.

Lepší skóre nezískal ani portugalsko český projekt „Portugal is not a small country“ umělecké skupiny Hotel Europa, reflektující události po karafiátové revoluci respektive portugalského dekolonialismu v sedmdesátých letech minulého století. André Amálio, režisér a jeden z interpretů se snažil s entuziasmem předat četné vzpomínky a svědectví Portugalců, kteří byli nuceni se v souvislosti s novými poměry vrátit z Afriky do Portugalska. Ve své pravlasti ovšem nebyli přijati a dodnes čelí cejchu „přistěhovalci“. Amálio, evidentně do problematiky citově zainteresovaný, zvolil pro svůj dokumentární projekt formu vyprávění. Skrze svůj hlas nechává promluvit řadu portugalsky hovořících pamětníků. Amálio tak musí jejich výpovědi bryskně překládat do angličtiny, kterou sice skvěle ovládá, ale jakékoli vyprávění formulované přes další osobu, navíc v cizím jazyce, ztrácí na své autenticitě. Aby posluchače nezavalil jen slovy, nutí je Amálio neustále k pohybu. Provede je zákoutími budovy Divadelního ústavu včetně podkroví Manhartského paláce a přilehlé zahrady, kde svůj divadelně - historický exkurz ukončí. Občas také nechá kolegu zahrát na kytaru nebo si s ním zatančí a zazpívá do rytmu. Amáliovi nelze upřít nadšení a odhodlání s jakým se „portugalské trauma“ snaží přetavit do divadelního jazyka, ale co s tím, když mu to jde dost ztuha. Zachraňuje ho jen šťastná náhoda, prostory paláce, samy o sobě metaforické. Dokument se přece dá podat i výsostně divadelní formou, v Česku známe práce Rimini Protokoll nebo She She Pop. 

Poslední festivalová inscenace v Celetné The lover islandské choreografky a tanečnice Báry Sigfúsdottir působila ve srovnání s předchozími produkcemi jako zjevení. Naplňovala přesně to, co si Nultý bod vetknul do svého podtitulu, na hranici žánrů divadla, tance, instalací a site-specific. Charismatická tanečnice zaujímá sošnou pózu před ohromnou fotografií gotické klenby a takřka neznatelnými pohyby prstů u nohou rozehrává svoji fascinující meditaci nad zkázou a možným znovuzrozením. Během jejího křehkého značně úsporného projevu totiž dochází k pozvolné destrukci zadní reprodukce. Voda, která po ní stéká, ji rozrušuje, až začnou jednotlivé pláty odpadávat. Bára Sigfúsdottir jakoby tímto procesem nebyla vůbec dotčena, pokračuje dál plně zaujata svým tělem a jeho pohybovými možnostmi. Stává se tak tichým svědkem apokalypsy lidské civilizace. Zpoza cárů na zadním horizontu prosvítá nová, snad lepší krajina. Ani na ni však performerka nijak zásadně nereaguje. Strnule před ní klečí a s ohromujícím tělovým napětím dotváří spolu s pulzující hudbou a vodou, co pomalu zaplavuje jeviště, obraz monumentální zkázy. The lover dokázal, že ve směsici projektů předstírajících progresi, lze takový hledat a naleznout.

Volker Gerling: Portraits in Motion
Koncept a interpretace: Volker Gerling

Daniel Abreu: Cabeza
Choreografie a interpretace: Daniel Abreu
Asistent režie: Igor Calonge
Hudba: Christian Fennesz
Světelný design: Irene Cantero
Osvětlovač: David Benito
Scéna: Dácil González, Igor Calonge, Irene Cantero and Daniel Abreu

Hotel Europa: Portugal is not a small country
Režie a interpretace: André Amálio
Asistent režie/Choreografie: Tereza Havlíčková
Hudební interpretace: Pedro Salvador
Scénografie: Pedro Silva

Bára Sigfúsdottir: The lover
Koncept, choreografie, interpretace: Bára Sigfúsdóttir
Koncept a fotografie: Noémie Goudal
Scénografie: Noémie Goudal v spolupráci s 88888
Hudba a sound design: Borko
Dramaturgie: Sara Vanderieck
Light design: Kris Van Oudenhoven
Kostýmy: Andrea Kränzlin

 

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK, nyní pokračuje v doktorském studiu na pražské DAMU, kde se zabývá současným ruským divadlem. Z ruského jazyka překládá současné divadelní hry. Coby přispěvatel spolupracuje s Divadelními novinami a Deníkem Metro. Působí jako pedagog na VOŠ herecké a dramaturg nezávislého uměleckého sdružení OLDstars. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?