Tordreádor všeho bytí

foto: Michal Hančovský

foto: Michal Hančovský

Jed­no ze závě­reč­ných fes­ti­va­lo­vých před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha se sta­lo nejen jeho vlast­ním vrcho­lem, ale také pat­ři­lo k zásad­ním zahra­nič­ním high­li­gh­tům v uply­nu­lé sezo­ně. Tvůr­ci fran­couz­ské­ho pro­jek­tu Tor­d­re s taneč­ni­cí, kte­rá má pro­té­zu celé­ho zápěs­tí, divá­ky nevy­dí­ra­li a han­di­cap schvál­ně nene­cha­li vyční­vat. Tor­d­re i jako insce­na­ce dale­ko pře­kra­čo­va­la běž­ný taneč­ní standard. 

Vyrov­nat se s han­di­ca­pem na jeviš­ti asi nej­víc zále­ží na samot­ných insce­ná­to­rech, jak s ním pra­cu­jí. Mohou vás tím cito­vě vydí­rat nebo k němu při­stou­pit jako cho­re­o­graf Jaro Viňar­ský v insce­na­ci Chy­bě­ní s citem, nad­hle­dem a vti­pem. V čes­kém kon­tex­tu ale napros­to neví­da­né zapo­je­ní han­di­ca­pu v diva­dle před­sta­vil pro­jekt Tor­d­re fran­couz­ské­ho cho­re­o­gra­fa Rachi­da Ouram­da­ne­ho. Ten spo­jil do jed­no­ho cel­ku intim­ní zpo­vě­di dvou taneč­nic — Lite­vky Lory a Ang­li­čan­ky Annie.

Kaž­dá má něja­ký uni­kát­ní rys. Lora je schop­ná se neu­vě­ři­tel­ně dlou­ho a rych­le točit, aniž by ztrá­ce­la ori­en­ta­ci a pada­la. Tech­ni­ku vyvi­nu­la jako malá, když potře­bo­va­la rela­xo­vat. Mís­ty se točí tak rych­le, že se z toho pře­chá­zí hla­va kolem. Stá­vá se čmou­hou a její kon­če­ti­ny optic­kým kla­mem. V rych­los­ti mizí klou­by i jed­no­znač­né, jest­li jde o její vlast­ní ruce. Nao­pak Annie má pro­té­zu pra­vé­ho zápěs­tí a její pohy­bo­vé čás­ti rych­lé nato­lik, aby aug­men­ta­ce dosta­teč­ně vynik­la. Cho­re­o­graf insce­na­ci kon­ci­pu­je jako sérii sólo výstu­pů, kte­ré se v něko­li­ka málo oka­mži­cích pro­tí­na­jí, když jed­na taneč­ni­ce kon­fron­tu­je dru­hou. Celek půso­bí, jako seri­ál slo­že­ný z krát­kých epi­zod puš­tě­ných na jeden zátah. Expo­zi­ce fun­gu­je jako zněl­ka, hudeb­ně při­po­mí­na­jí­cí jin­gle tele­viz­ní­ho vari­e­té nebo cir­ku­su. Prů­běž­ně se vra­cí, někdy i něko­li­krát po sobě. Taneč­ni­ce se rozkoš­ně při­hlouple pro­há­ní po scé­ně jako klauni při defi­lé s pod­tex­tem: nyní vám uká­že­me, jak jsme div­né. Úto­čí i tím na cir­kus jako mís­to, kde se han­di­ca­po­va­ní kdy­si vysta­vo­va­li jako sen­za­ce, něco exo­tic­ké­ho, na co bylo mož­né pli­vat nebo házet kame­ní. Revu­ál­ní oká­za­lost ale tvůr­ci roz­bí­jí čím dál kom­pli­ko­va­ně­ji struk­tu­ro­va­ný­mi scé­na­mi, ať již sólo nebo kde jsou Lora i Annie spo­lu na jeviš­ti. Postup­né náso­be­ní moti­vu tak zesi­lu­je dojem, jak je kla­sic­ký cir­kus vyprázd­ně­ný pojem a nahra­di­li ho dale­ko sofis­ti­ko­va­něj­ší formy. 

Ouram­da­ne také postup­ně při­dá­vá text i diva­del­ní pro­střed­ky a popí­rá čtvr­tou stě­nu postup­ným obou per­for­me­rek, že v diva­dle nejsou sami, ale s pub­li­kem. Od úpl­né­ho mini­ma­lis­mus k maxi­mu, co mu jeviš­tě posky­tu­je. Začí­ná s pozor­nos­tí na tělo, kte­rou postup­ně roz­měl­ňu­je v sou­hře se scé­no­gra­fií — dvě­ma se otá­če­jí­cí­mi tyče­mi, na nichž taneč­ni­ce leha­jí Od doku­men­tár­ních pro­mluv, kde se Lora zpo­ví­dá ze své­ho dět­ství, se pro­pra­co­vá­vá po její vrchol­ně poe­tic­ká zamyš­le­ní, napří­klad, zda je více nor­mál­ní zastře­lit labuť nebo si nakres­lit úsměv na obli­čej. Všech­no pomr­ká­vá­ní po nor­ma­li­tě všech­nu pozor­nost smě­řu­je k vní­má­ní han­di­ca­pu Annie.  Pohled na něj nemá být hez­ký nebo ošk­li­vý. Divák si má být vědo­mí jeho pří­tom­nos­ti, nicmé­ně ho insce­ná­to­ři netla­čí do faleš­né­ho sou­ci­tu ani doje­tí nad tím, jak Annie doká­že s pro­té­zou exis­to­vat nebo pře­ko­ná­vá fyzic­ké limi­ty. Tor­d­re je bás­ní o samo­zřej­mém sou­ži­tí dvou kama­rá­dek, kte­ré na prv­ní pohled vypa­da­jí odliš­ně, ale ve sku­teč­nos­ti jsou si vel­mi blízké.

Tor­d­re
Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Rachid Ouram­da­ne s Annie Hanauer & Lora Juod­kai­te
Svě­tel­ný design: Sté­pha­ne Graillot
Režie: Yoann Bour­ge­o­is a Rachid Ouramdane

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."