Menu

GARBACZ: Repašská – Garbaczewski

GARBACZ: Repašská – Garbaczewski
foto: Václav Mach

Zpráva o dvou podobách autorského divadla na hranici činohry a performance

Divadlo D’epog nemá v České republice žádnou sobě podobnou inscenační platformu. Mezi ostatními experimentálními scénami ji činí jedinečnou především specifické a hluboce promyšlené inscenační postupy. Materiál pro tvorbu navíc režisérka Lucia Repašská čerpá jak ze svých osobních, tak z témat ostatních členů souboru. 

Repašská určitou uměleckou blízkost spatřila v práci mladého polského režiséra Krzystofa Garbaczewského, se kterým navázala krátkodobou spolupráci na rezidenčním projektu Garbacz. Ten měl vyústit v krátkou inscenační skicu. Projekt odstartoval veřejnou debatou Repašské a Garbaczewského moderovanou teatrologem Martinem Bernátkem v brněnské Praze. Oba tvůrci zde odkryli jim vlastní inscenační principy a otevřeli mimo jiné téma, jak funguje současné autorské divadlo ve dvou odlišných společenskopolitických kontextech. Následující text přibližuje na základě této diskuze dva zdánlivě žánrově podobné, ale ve skutečnosti naprosto protikladné tvůrčí přístupy.

Zázemí
Hlavní rozdíl mezi oběma režiséry spočívá v odlišném působení. Garbaczewski pracuje na volné noze a nemá vlastní soubor herců. Realizuje jednotlivé projekty, většinou ve spolupráci se scénografkou Aleksandrou Wasilkowskou, na velkých polských divadelních scénách (Narodowy Stary Teatr v Krakově, Teatr Polski ve Wroclawi, Teatr Dramatyczny v Opole, Nowy Teatr ve Varšavě), aniž by je spojovalo cokoliv jiného než sám režisér. Jeho inscenace se podobají obrovským bizarním kolážím, složeným z herecké akce, výtvarných objektů, projekcí, digitálních médií a experimentálně využitých možností divadelního prostoru (tolik z popisu a ukázek Garbaczewského). Prostřednictvím divadla provokativně a ostře komentuje společenské prostředí, což mezi diváky všech generací v současné situaci v Polsku značně rezonuje.

Lucia Repašská naproti tomu pracuje s vlastní malou skupinou herců, které již řadu let směřuje a cvičí pravidelným hereckým tréninkem. Otevřeně se hlásí k modelu komunitní divadelní laboratoře, jak jej vyvinul Eugenio Barba v Odin Teatret. Tvorba D’epogu se vyznačuje totální svobodou. Inscenace představují pevně zafixovaný výsledek rovnocenné spolupráce všech tvůrců, který vstupuje do dialogu s otevřeným nezaujatým publikem. D’epog úmyslně zbavuje každé představení diváckých konvencí, vlastních měšťanským divadlům. Tím se představení blíží zdivadelněným událostem veřejného života. Divadlo D’epogu se nevyčleňuje z běžné reality a ke svým inscenacím nepřistupuje jako k povýšenému uměleckému druhu, který si žádá zvláštní způsob chování, vyhrazený jen pro příležitostné návštěvy divadla. Tím že divák nemusí následovat žádný společenský řád, veškerou pozornost může věnovat vnitřnímu řádu inscenací. Repašská inscenuje výhradně ve veřejných prostorech, nikdy v institucionalizovaných divadelních budovách – mezi stálejší „scény“ D’epogu patří kavárna Praha v Brně, Dům umění města Brna, historické depo Malá Amerika nebo Fait Gallery.

Herecký trénink
Inscenační proces u Garbaczewského vychází z toho, že nemá svůj vlastní ansámbl. Vždy herce nejprve pozná a tým na počátku seznámí s inscenovaným tématem či textem. V hereckém tréninku vychází z Grotowského, ale na rozdíl od D’epogu není jeho zájem o herce tak rozsáhlý. Využívá spíše vlastních schopností performerů.

Individuální herecký výkon je v D’epogu těžiště inscenací.  Repašská vytvořila za léta praxe vlastní režijní a tréninkovou hereckou metodu vycházející ze studií Artauda, Grotowského, Barby a Michaila Čechova. Trénink pro ni znamená dělání chyb a překonávání potíží. Problémy s hereckým cvičením, se kterými se performer potýká, představují jeho posun. Jakmile herec cvičení ovládne, musí ho opustit, neboť mu už nemůže nic přinést. Naopak představení je prostor dokonalosti, přesnosti a bezchybnosti. Inscenace D’epogu jsou pevně zafixovaná časová umělecká díla, která se ani opakováním téměř vůbec nemění.  

Stroje a média v inscenační tvorbě
Garbaczewski je fascinovaný umělou inteligencí a často využívá umělé objekty a roboty, kteří jsou naroveň hercům. Digitální a audiovizuální techniku využívá jako kontrast k životní realitě.

Repašská považuje člověka za nejdokonalejší formu stroje. Ve svých inscenacích tedy pracuje s kvalitou výsostné lidskosti (např. osobní témata), která je obsažená v kvalitě lidského mechanismu, který je možné ovládat. Média jsou vždy prostředkem k výpovědi, nikoliv výpovědí samotnou.

Materiál pro tvorbu
Pro Garbaczewského je divadlo společenským centrem, které nemůže nahradit ani televize, ani film. V současné opresivní situaci v Polsku opět nabývá na svém významu důležitého veřejného komentátora.

Zdrojem tvorby D’epogu jsou osobní témata Repašské a členů souboru. Jediné, co v praxi potřebuje je ona sama a herci, z jejichž improvizací fixuje použitelný materiál. Debatu uzavřela třemi stanovisky, která nastiňují podstatu činnosti D‘epogu: Zaprvé mu záleží na kvalitě vztahu k jednomu divákovi, nikoliv na počtu lidí v publiku. Zadruhé D’epog upozorňuje na to, že neexistuje jednotné neměnné centrum společnosti, středový bod může být kdekoliv. A zatřetí, že možný útlak a překážky jsou pro tvůrce užitečné, neboť jsou katalyzátorem kreativity.

Nemá cenu spekulovat o tom, jakou podobu by divadlo D’epog mělo např. v době zvýšeného politické tlaku, který Garbaczewský pociťuje a tím pádem i tematizuje. Mnohem užitečnější je uvažovat nad divadlem a jeho smyslem v období relativního poklidu. Tvorba D’epogu navzdory (a možná právě díky) své neangažovanosti a vědomého odstupu od společenských témat dokáže postihnout prostor „mezi“ všech názorů a výpovědí, a tím vrhnout na skutečnosti nové, ne tak afektované světlo, cílící na samotnou podstatu věcí. Tvorba D’epogu by se dala do určité míry považovat za současné filosofické divadlo. Náročné, velmi neotřelé formáty inscenací nepřímo ponoukají k jinému vidění a chápání světa. Divák tak může narazit na zeď neporozumění, ale na to se dá říci jen jedno: Už i Hamlet si hrál na blázna a stavěl realitu naruby, aby poznal pravdu o skutečnosti.

Barbora Kašparová

Začínající redaktorka webu Taneční zóna. V současnosti studuje divadelní vědu a germanistiku na FF MU. Tanci se věnuje i ve svém volném čase v Souboru irských tanců Démáirt, kde se zabývá i o tvorbou vlastních choreografií. Pracuje jako lektorka kurzů irského tance pro děti i dospělé.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?