Menu

Martinsova dramatická skládačka

Martinsova dramatická skládačka
foto: Vojtěch Brtnický

Český soubor ME-SA a brazilský choreograf Renan Martins je spojení, které funguje. Jejich první společná práce Let Me Die In My Footsteps byla dokonce zařazena na prestižní seznam dvaceti evropských prioritních představení sítě Aerowaves. Letos v dubnu se spojili podruhé, aby společně vytvořili REPLAY, inscenaci o očekávání a zklamání, o propasti mezi akcí a reakcí.

Martins působí v Evropě už deset let a v programu k inscenaci hovoří o revidování evropských klišé spojených s latinskoamerickou kulturou. Nic zprvu nenasvědčuje tomu, že by se měly v inscenaci objevit „vášnivé, pestrobarevné a přehnaně dramatické útržky“. Do obnaženého prostoru divadla Ponec vchází tanečnice Tereza Ondrová v bílém triku a džínách nevýrazné barvy. Sál je rozsvícený, Tereza se bez doprovodu hudby staví do různých póz a uplatňuje svůj herecký talent; chvíli je vyplašená a nejistá, za okamžik bezprostředně komunikuje s diváky. Celá scéna je ale vizuálně i pohybově prostá, žádné velké emoce ani vášeň. Terezino počínání na scéně prakticky postrádá smysl; až v průběhu večera se postupně vyjevuje, že úvod je klíčem ke struktuře celé choreografie.

Po jejím odchodu ze scény se v divadle konečně zhasne, rozsvěcují se dlouhé zářivky nad jevištěm a zaburácí velkolepá hudba jako z výpravného filmu. Teď bychom konečně očekávali to drama a pestré barvy, na jevišti se ale drahnou chvíli neděje vůbec nic. Když tanečníci konečně rázně nastoupí, všichni v jednoduchých bílých svršcích a džínách, hudba ztichne a vracíme se zpět ke strohosti první scény. Tereza opakuje svou sekvenci z úvodu, ostatní tanečníci (Martina Hajdyla Lacová, Helena Araújo, Nathan Jardin a Jaro Ondruš) se přidávají každý se svou mikrochoreografií, která se neustále opakuje. Navzájem se ignorují, dívají se na sebe nepřítomně (pokud vůbec) a když už to vypadá, že se dráhy jejich pohybu protnou a dojde k interakci, na poslední chvíli se vyhnou. K pohybu se přidává práce s hlasem a zdánlivě náhodné vykřikování čísel od jedné do pěti. Po chvíli se ale zdá, že čísla označují jednotlivé variace a tanečníci si tak oznamují, kterou část svojí choreografie se právě chystají provést. Možnost je také zvolat "out" a zůstat na místě. Tanečníci se díky těmto proměnlivým konstelacím setkávají v různých fázích svojí variace a gesta, která izolovaně působila jako pouhý pohyb bez významu, najednou ve dvojicích či trojicích začínají dávat smysl.

Tato skládačka se ale začíná hroutit ve chvíli, kdy si tanečníci uvědomí, že si vzájemně překáží. Najednou jako by ožili, zlidštěli, začínají své sekvence upravovat a přidávat stále víc mimiky i pohybové exprese, objevují se i výkřiky. Inscenace se velice rychle dostává od naprosté strohosti k obrovským emocím, srdceryvným nářkům, grimasám a zpomalenému "umírání". Scénu doprovází ústřední melodie z Titanicu, kterou vystřídá dramatické orchestrální dílo. Ač v nulových kulisách a černobílých kostýmech, sledujeme poctivou latinskoamerickou telenovelu se všemi klišé, která se k ní pojí. Ve chvíli, kdy už se drama ani nadsázka nedají vyhnat výš, přichází tma a začínáme od nuly.

Tanečníci si oblékají barevné svršky, přečesávají účesy a z boků jeviště pozorují Helenu a Nathana, kteří tančí duet s úplně jinou energií. Je opět ticho, pohyby jsou pomalé, postupně se přidávají i ostatní a poprvé tančí všichni synchronně. Pohybují se měkce a s rozmyslem. Velká gesta si vynahradí v následující mluvené části, kde se po jednotlivých slovech střídají v pronášení rádoby závažných filozofických sdělení, která ale mnohdy dohromady nedávají smysl. Opět se tak vracejí k nadsázce. Soundtrack k Titanicu nás na závěr naladí na romantickou notu - tanečníci si s láskyplnými pohledy padají do náručí. Nastává ale chyba v komunikaci, akce se nesetkává s patřičnou reakcí a performeři padají k zemi nebo se snaží navzájem pochytat, jak jen to jde. V závěru je z nich jedna velká hromada.

REPLAY přes počáteční dojem nabízí pestrou škálu nálad, výrazu i způsobů výstavby choreografie. Navíc je i trochu detektivka - samy o sobě nedávají jednotlivé části smysl, musíme hledat, propojovat a významy vytvářet sami. Silná nadsázka z něj ale nedělají těžkotonážní kus, i když by k tomu jeho témata mohla vybízet. Choreograf sám sebe nebere příliš vážně a povedlo se mu vytvořit inscenaci, která i přes svou lehkost není plytká.

REPLAY
Choreografie: Renan Martins
Tančí: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Karolína Hejnová/Helena Araújo, Nathan Jardin, Jaro Ondruš
Světelný design: Katarína Ďuricová
Premiéra: 18. 4. 2017, divadlo Ponec

Eva Orcígrová

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala několik seminářů taneční kritiky v Praze i v zahraničí. Věnuje se public relations a copywritingu, pracuje pro CIRQUEON a festival francouzského divadla Sněz tu žábu, spolupracuje se vzdělávací platformou culturematters. Deset let se věnovala současnému tanci na ZUŠ, je instruktorkou zumby a lektorkou pohybových kurzů pro děti v organizaci Pohyb dětem.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?