Samotný název „Top 3“ zní možná poněkud nabubřele, ovšem za nic nevypovídajícím soudem „co je nejlepší“ se může skrývat mnohem hlubší analýza. Jde spíše o snahu pojmenovat a uchopit inspirativní tvary oscilující na pomezích tanec – pohyb — divadlo — performance. ČTP 2017 byla doslova koncentrátem rozličných forem české taneční scény a top tři odstavce postihují (z perspektivy tanečního a fyzického divadla) ty nejméně uchopitelné.
1. Filozofie architektury (Výš / tYhle)
Intelektuální klaunerie ukazuje, jak se chápání prostoru ve všech svých dimenzích odráží v uvažování o světě. „Výš“ odkazuje na úspěch, pozitivní posun, třeba kariérní růst. Pojí se v životě s něčím pozitivním. Zůstat „dole“ či „vzadu“ se pak rovná stagnaci, selhání či neschopnosti pokračovat.
Těžištěm scénografie inscenace je plocha, jejíž zadní roh je ohnutý nahoru jako list papíru. Promyšlený prostor se doplňuje s fyzickým jednání performerů Florenta Golfiera a Lukáše Karáska, kteří jsou různými způsoby vklíněni mezi stupínky žebříku a rozehrávají tragikomický duet o tom, jak se dostat nahoru, nebo alespoň o kousek výš. Hledání „výš“ se odráží ve stažených kalhotách, v soukání těla na tělo druhého, a ve vytažení nohavic skoro až k bradě. Performeři tak nastolují otázku, kde všude lze ono „výš“ hledat a jak ho dosáhnout. Nevelký žebřík jako by byl součástí těla performerů stejně jako úporná snaha o „výšku“. Momenty, kdy se performer ocitá bez své berličky, působí doslova katastroficky. Zmrzačené tělo, jemuž chybí životně nezbytná součást, je připoutané k zemi, holé a zranitelné.
Samotný prostor je dalším fyzickým zpodobněním uvažování o cestě „nahoru“. Performeři svým jednáním ukazují, že směr „výš“ je relativní. Scénografie umožňuje ukazovat „nahoře“ obrácené do všech ostatních stran, takže „výš“ nemusí být nutně nahoře, jde spíš o pozitivní posun. Perspektiva prostoru se mění stejně jako životní perspektiva „výš a dál“. Performeři sice na konci dosahují opravdové výšky zavěšením na oko visící ze stropu, ale jejich cesta se uzavírá. V kontrastu s hravostí a vynalézavostí hledání „výš“ v průběhu klaunerie se potvrzuje, že dosažení kýženého cíle s sebou nese určitou bezvýchodnost.
2. Drsné tance (Black Black Woods / Cirk La Putyka)
Výtvarně — pohybová performance Rosti Nováka ml. a Rosti Nováka st., jejíž koncept vytvořil Jozef Fruček, je svým formátem jednou z nejpozoruhodnějších inscenací v programu letošní ČTP. Hlavními důvody jsou práce s časem a podoba fyzického jednání, vlastně tak málo podobná tanci ve svém tradičním pojetí. Nejde tolik o vizuální požitek z harmonického a technicky dokonalého pohybu, ale o zprostředkování pocitu energie a síly performera a konstruování racionálních významů abstraktním způsobem. Žánr performance se zde naplňuje situacemi, v jejichž pomalém tempu se mění podoba megalomanského prostoru, záměrně se vyčerpává tělo Rosti Nováka ml., oba performeři podléhají emocím „nechtěného“ boje a to vše v atmosféře napětí mezi „stavěním“ a „bořením“.
Drsná, syrová, cirkusová show se skládá ze dvou částí. Během první etapy dlouhé asi dvě a půl hodiny sestavuje Rosťa Novák ml. scénu. Jako dřevorubec v montérkách vytváří jak prostorový, tak významový základ pro druhou část performance založené na interakci dvou temně groteskních šašků – starého otce a dospělého syna – kteří si navzájem vyjasňují pozice ve svém vztahu. Performance jednak připomíná akční umění, za druhé pracuje s principy klaunérie, která je však ve své grotesknosti smrtelně vážná. Celé dění doprovází v pozadí na vyvýšeném podiu hudební kapela hrající instrumentální melodie na způsob folkmetalu.
Pomalé tempo výtvarných či sochařských pasáží – opakování nápisu „Udělám to lépe.“, stavba trůnu z nevypálených hliněných cihel ad. — se vyvažuje silovými „tanečními“ výstupy Rosti Nováka ml. Např. když balancuje s těžkou snad kovovou, snad hliněnou koulí v dlaních natažených paží, na obličeji či na zakloněném hrudníku připomíná jeho soustředěný přesný pohyb tanečníka bojového umění. Každým pohybem svého silného podsaditého robustního těla vytváří dojem surové ladnosti – neproplouvá vzduchem, ale řeže ho na těžké fošny, které s tupou ránou odpadávají na zem.
3. Na antikapitalistický způsob (Švihla / Tereza Hradilková a kol.)
Letošní vítězná inscenace se od ostatních liší zejména experimentálním zacházením s pohybem, které pojímá jako téma. Poetika sólové performance je založena na čistotě a jednoduchosti všech složek. Vzájemně se doplňuje a proplétá atmosféra naživo mixované hudby a heslovitý narativní materiál. Ten performerka těžce odříkává v rytmu skákání přes švihadlo, občas mimo něj, jako strukturovaný životopis občas s poněkud absurdními údaji. Monolog plyne stejně jako skoky. Na scéně tak dochází ke střetu dvou situací. Situace těla neúnavně skákající Terezy Hradilkové a situace života bezejmenné ženy, o níž vypráví performerčin monolog.
Skoky přes švihadlo a švihy provazu o zem asociují tlukot srdce. Skoky pro nic za nic. Neprodukují nic materiálního, jen pokračování. Pravidelný rytmus zároveň představuje živoucí energii postupně se vyčerpávající performerky, zároveň působí uklidňujícím dojmem, ukolébává a dává jistotu. Jako droga. Performerka se nalézá v nemateriální bublině, která jí vyděluje z prostoru sdíleného s publikem. Napojuje Hradilkovou na rytmus performance, určený zákonem kauzality. Bez jednoho skoku by nebyl ten další, bez nádechu by nebyl výdech. Plynutí času je zde tématem, které lze smyslově zakoušet.
