banner1

 

Menu

Zbytečně laskavý hotel smrti

Zbytečně laskavý hotel smrti
foto: archiv Jatka78

Na prestižním festivalu Fringe v Edinburghu měla vyprodáno každý den celý měsíc. Procestovala 35 zemí a v každé z nich rovněž vyprodáno. Vlastně už 36 zemí. Čtyřikrát po sobě ve dnech 2. – 5. března vyprodala holešovická Jatka78. Dnes už téměř legendární inscenace německého souboru Familie Flöz Hotel Paradiso s více než šesti sty reprízami za sebou se konečně objevila v Praze. A bylo to krásné, rozhodně pozoru-hodné, ale taky trochu ploché.

Inscenace Hotel Paradiso je od většiny světové produkce podobného charakteru jasně rozlišitelná už na první pohled na propagační materiály. Herci v ní hrají s expresivními maskami, které po dobu představení z hlavy nesundají. A nejen že nesundají masky, ale také nic neřeknou, dokonce nevydají vůbec žádný zvuk. S ním se ostatně obecně v představení velmi šetří. Jen občas pro zdůraznění atmosféry se z reproduktorů ozve nějaká melodie, jinak se nese v absolutní tichosti. A přesto máte pocit, že se na jevišti křičí, směje, zpívá, dohaduje...

V tom je jedinečnost inscenace. Herci dokážou se svou gestikou pracovat tak dokonale, že už po několika minutách víte přesně, jak která postava mluví nebo jakou má barvu hlasu. Výrazně tomu samozřejmě napomáhají masky, které jsou tak jedinečné, že byste je těžko s někým zaměnili. Co maska, to jedinec. Přesto ale máte nutkavý pocit, jako byste každou postavu už někde viděli. V podstatě tak tvoří svébytné charaktery, typy: poněkud uťáplý a melancholický recepční hotelu, jeho sestra, žena vamp, energická stará shrbená žena – matka obou sourozenců, která ale velmi dobře ví, jak použít svou hůlku, unavená kleptomanka – hotelová uklízečka, drsňák kuchař-řezník, který vypadá tak trochu jako jeho oběti (a nejsou to jenom prasátka), přihlouplý policajt… Díky maskám se může na scéně objevit opravdu utěšená řádka postav, a byť je ztvárňují jen čtyři herci, občas se zdá, že ansámbl musí čítat herců mnohem více.

Vzhledem k estetickým poutům, která si inscenátoři navlékli, je pochopitelné, že děj nemůže být příliš komplikovaný. Odkázáni pouze na svá gesta, práci těla a pohyb museli zredukovat příběh na srozumitelné minimum. Vybrali si k tomu hororové klišé: O rodinný hotel se stará starší usedlý syn (zhruba padesátník), který nemá jiných závazků než poněkud zaprášený podnik udržovat. Občas sem přijde jeho mladší sestra (asi čtyřicet let), která by chtěla hotel pozvednout, všude cpe červené koberce, červené záclony, červená světla. Asi jí to přijde módní a sexy. Mezi sourozenci pochopitelně dochází k rozmíškám, které krotí jejich matka, stará paní, která nad hotelem stále drží ochrannou ruku. A stále vzpomíná na svého muže, dávno již na pravdě boží, jehož obraz visí na jedné ze zdí hotelu a z něhož se v občasných snových scénách sveze a projde se po scéně. V hotelu pracuje ještě pokojská, která velmi ráda krade. Ostatní personál to o ní ovšem ví, takže se zas tak moc neděje. Občas jen prošacují její nabírané sukně a všechny věci vrátí. Posledním stálým zaměstnancem hotelu je kuchař, který vypadá spíš jako řezník. Má psa, kterého dokáže utišit jen on, a motorkářské brýle, které nasazuje jen tehdy, když „jde na věc“ - tedy zpracovávat maso. Netrvá to dlouho a na scéně se objevují první mrtvoly, které je třeba uklidit. Tehdy kuchař nasazuje brýle a někde v zákulisí spouští řeznickou cirkulárku. Některé mrtvoly, ještě než projdou kuchařovým procesem, mají ovšem schopnost občas někde vykouknout, vystrčit ruku a náležitě tak poděsit. Duchaři by si mohli přijít na své.

Hotel Paradiso je ovšem černá klaunerie, takže místo strachu nastupuje čiré veselí. Chvilku sice doufáte, že se to celé zvrhne v Kubrickovo Osvícení, ale když se tak nestane, chcete se aspoň od srdce zasmát. Některé okamžiky si o zesměšnění vyloženě říkají. Tvůrci si však vždy vybrali tu nejpředvídatelnější variantu, aby snad nikoho neurazili, nikoho nerozčílili. Vždyť je to přece rodinný hotel – takže rodinné je i představení. Proto jsou dva policisté honící bankovního lupiče klasicky rozděleni na chytrého a hloupého. Proto i jednotlivé smrti jsou až po česku laskavé. A proto i tam, kde nestačí herecká akce a má přijít nějaký scénický trik, se to děje jen v povrchní rovině. A poněkud mimochodem(třeba pumpa na živou vodu, která dokáže zapnout i vysavač, aniž by byl zapojen v elektrické síti nebo telekinetická schopnost kuchaře pohybovat hrníčky). I těch triků je ale nějak málo, takže ve výsledku sledujeme sice originální, ale nijak strhující příběh o hotelu, kde se dějí nepěkné věci.

Vizuálně je rozhodně Hotel Paradiso působivou inscenací. A to nejen použitými maskami, ale i scénou obecně. Je tu tradiční hotelová recepce, točité dveře, lavička... vše detailně propracované. Postavy prostor zabydlují tak sugestivně, že máte pocit voyeura sledujícího klíčovou dírkou, co se v hotelu děje. Ale je to všechno trochu málo na to, aby to každý den vyprodávalo obrovské sály. Přesto se tak děje. Že by přece jen nějaké kouzlo?


Familie Flöz: Hotel Paradiso
Režie: Michael Vogel
Hrají: Anna Kistel / Marina Rodriguez Llorente / Melanie Schmidli, Matteo Fantoni / Sebastian Kautz, Daniel Matheus / Frederik Rohn, Fabian Baumgarten / Thomas Rascher / Nicolas Witte

Psáno z reprízy 5. března 2017, Jatka78

Dominik Melichar

Narodil jsem se v roce 1987 v Praze. V Praze jsem také vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě UK, bydlím tu, procházím se tu a pracuji. Momentálně se živím jako nakladatelský redaktor (spolupracuji s nakladatelstvími Academia, Akropolis, Dauphin a Kniha Zlín). Vedle toho přispívám nebo jsem přispíval svými kritickými texty do Divadelních novin, Hosta, revue Souvislosti, Orghastu, Taneční zóny a A2. Momentálně také řídím literární rubriku magazínu Lógr. Když nepracuji nebo nekritizuji, píši. V tomto ohledu jsem dosud publikoval pouze básně, a to v Hostu, Tvaru, Welesu, h_aluzi, Kulturních novinách a Divokém víně.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?