Menu

Rybky z rozbitého akvária se nového většinou nedočkají

Rybky z rozbitého akvária se nového většinou nedočkají
foto: archiv Jatka78

Jen pár dní před započetím honby za vánočními dárky nás Jozef Fruček a Linda Kapetanea nechávají ochutnat vlastní ignoraci a pokrytectví.

Jsme rozbití, následujeme pokřivené vzory, necháváme kolem sebe protékat krutost a bezohlednost ukrývající se za cenovkami pečlivě složených či naaranžovaných produktů z druhého konce světa, zatímco se zaklínáme tisícerými slovy o svobodách a právech. O tom, jak nedůslední jsme v přetváření slov v činy nás poměrně násilně (i když možná pořád nikoliv dostatečně) konfrontuje nová inscenace DOT504 „You are not the one, who shall live long“, kterou soubor představil v holešovickém prostoru Jatka 78.

Počáteční monolog Petra Maška, za jehož zády se postupně formují stíny všemožných tvarů, předchází pohybové sekvenci bytosti či organického stroje, který by stejně tak mohl představovat mouchu či můru dosedající a rovnající se na umírající bytosti, jako pomník zahozených a opuštěných věcí. Každá součást tohoto tvora musí mít svůj původ, musí mít svého „poptavatele“ i producenta, často skrytého za pomyslnou plentou tak obrovské námořní i kulturní vzdálenosti, že je námi emocionálně neuchopitelná. Inscenace You are not the one, who shall live long by mohla být oním pomyslným prstem neslušně ukazujícím na tento konkrétní problém západní společnosti a její kultury. Společnosti postavené na nákladech, které za nás zaplatí někdo jiný – ať už jde o dělníky a dělnice v asijských manufakturách či ženy, které se mimo jiné v důsledku komodifikace sexu stávají jeho oběťmi. Těžko říct, jak do této konstrukce zapadá zmiňovaný úvodní monolog (zopakovaný ke konci představení ještě jednou) a jaká byla vůbec jeho role – divákovi totiž neposkytuje jakékoli vodítko, které by vrhalo světlo na samotný tanec.

Jako koneční příjemci jsme reklamou udržování v akváriu tvořeném obrazy. Ty mají deformovat naše vnímání a otupovat empatii s těmi, kteří stojí za věcmi, jež nás obklopují.Jednou z možných interpretací You are not the one, who shall live long je právě její vidění jako upozornění na tuto nepříjemnou skutečnost upozornit. Trochu ironické je, že se tak děje v prostoru, který je obklopen sklady a prodejnami výrobků, které tak z inscenace tvoří (zřejmě) nezamýšlený site-specific projekt.

Inscenace, která navzdory možnostem, jež se ukrývají v jednotlivých účinkujících, nechává tyto možnosti z větší části nevyužité a až na výjimky zůstává u poměrně skromného tanečního projevu, jenž který jakoby si nedůvěřoval, ač k tomu nemá konkrétní důvod. Nechci tím říct, že by z tanečního hlediska byla inscenace nezajímavá, ale taneční složka doznala od minulé Collective Loss of Memory redukci (v kontextu celku), což je vzhledem k obsazení obrovská škoda. Choreografie se hodně opírá o ruce a pohyb ve stoje, přičemž pohybové variace na zemi přicházejí na řadu ve druhé části představení,zároveň s intimnější interakcí mezi Maškem a Korejkou Hyaejin Lee. Postupně dochází k rozbití bezpečného iluzorního přístavu, prostého krutosti, a inscenace nabírá mnohem zlovolnější a násilnější charakter – celek se postupně stává výrazně nasáklým bolestí a tuto předává i divákovi. Nefyzickou bolestí, která vás sice nedonutí odvrátit zrak, ale zanechá v sobě těžkost pádu na zem.

Vzhledem k abstraktnosti inscenace může být tato interpretace na hony vzdálená původnímu autorskému záměru, ať už byl jakýkoliv. Vodítek divák skutečně moc nedostane, jednotlivé sekvence často působí samy o sobě sice poměrně jasně, ale je těžké zařadit je do nějakého celkové kontextu. Jakkoli však Fruček a Kapetaneou připravili velmi syrové a emočně intenziví inscenaci, konec roku bude stejně zřejmě patřit nedávno recenzovaným Lešanským jesličkám Lenky Vagnerové. DOT504 však vycházejí z tohoto pomyslného souboje se ctí; nabízejí naprosto odlišný přístup, více politický a společenský, méně taneční a vzhledem k výše zmíněnému také divácky hůře srozumitelný, což jim nakonec v cílové rovince podráží nohy.

Psáno z premiéry dne 23.11.2016 v holešovickém prostoru Jatka 78. Koncept a choreografie: Jozef Fruček (SK) a Linda Kapetanea (GR) (RootLessRootCompany); účinkují: DOT504 – Nathan Jardin (BE), Hyaejin Lee (KR), Pavel Mašek (CZ) a Knut Vikstrøm Precht (SE); scénický design: Jozef Fruček; světelný design Periklis Mathiellis; hudba a zvukový design: mastro Kristo; kostýmní koncept: Linda Kapetanea; design a realizace kostýmů Kristina Nováková Záveská; umělecká ředitelka DOT504: Lenka Ottová; produkce: Klára Elšíková; producent: DOT504 Dance Company 2016; koproducent: Jatka78

Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?