Menu

Lešanské jesličky jako noční carravaggiovská můra

Lešanské jesličky jako noční carravaggiovská můra
foto: Michal Hančovský

Premiéry choreografky Lenky Vagnerové (& Company) jsou očekávány se vzrušením. Biblická tématika je u ní nečekaná; inspirace lyrickým titulem rovněž.

Příspěvkem k mariánskému kultu se nečekaně ukázalo nové dílo naší nejtalentovanější choreografky Lenky Vagnerové, uvedené aktuálně v nezávislém prostoru La Fabrika. Po titulech jako Gossip (2015), La Loba (2013), Jezdci (2012), Mah Hunt (2010) je názvem jejího posledního díla stejnojmenný titul básnického textu Františka Hrubína z roku 1970. Novou inscenaci vytvořila ve spolupráci s hercem Vladimírem Javorským (koncept, dramaturgie), jehož „nezávislé sklony“, např. spolupráce s butó tanečníkem Minem Tanakou, jsou dobře známy.

Lenka Vagnerová však není svým založením lyrik; právě naopak. Její cítění je dramatické, dynamické, vypjaté. Proto taneční expresí amplifikovala lyricky krocenou řeč básníka. A vedle tance proložila inscenační text realistickými momenty, které činí taneční expresi uvěřitelnou (pucování podlahy bělostnými plenami, detaily scén mučení). V čem se sešla s lyrikem Hrubínem, je téma bolesti a hrůzy matky, jejíž dítě je ve smrtelném nebezpečí - jejíž dítě je na kříži. V textu i tanci je toto nebezpečí vyjádřeno představou (fóbií z) herodesovského vojáka.

Inscenace se do šera otvírá výmluvnou expozicí, obrazem kovového pletiva, které pokrývá celou scénu; pod ním zahledáme ležící a trpící těla. Následující děj, který je spíše než narací vyjádřením mateřské fóbie, se odvíjí (je tanečně ztvárněn) v hnědé a černé barvě kostýmů, v potemnělé a tísnivé atmosféře noční můry s občasnými akcenty běloby plen či útěrek - předmětů ženské práce - a s leskem skla. Figuruje zde velká skleněná koule, uvnitř které plápolá oheň. Světlo skleněné koule uprostřed caravaggiovského temnosvitu připomíná křesťanskou symboliku. Do atmosféry starých obrazů zapadá i použití dřeva na scéně; venkovsky a archaicky zabarvuje výtvarné řešení (Anna Vránová). Špičaté dřevěné kůly – nástroje martyria – „prošpikují“ mužské tanečníky, ale také se stávají dřevem kříže, kůlem k nabodení, zmnožené vytvoří obraz vězeňské kobky.

O čem se nemohu ovšem rozhodnout je, zda vítám průvodní hlas recitátorů zprostředkujících text; jakkoli velmi lnu ke kultivovanému projevu a hlasu Vladimíra Javorského, dala bych přednost autonomii taneční a mimické akce. A přítomnost persóny Javorského bych uvítala live, ostatně by se do tohoto caravaggiovského světa dobře hodil.

Tanec neztvárňuje příběh explicitně; pouze jeho obrysy a záchytné body; co ztvárňuje, je vztah tvůrců, choreografky i tanečníků k tématu. Tento vztah vyvstává velmi emotivně, ale především tvarotvorně u dvou ženských představitelek, Andrey Opavské a Fanny Barroquére – pro ně je očividně snadné přenést se do emocí, do stavu mysli matky ohroženého dítěte, tančí s nimi jejich ženské instinkty. Vlastně nejenom Fanny Barroquére, nýbrž obě ženské tanečnice jsou vedle svých dalších „rolí“ v představení i Mariemi, neboť námětem této choreografie je mateřské trauma. Všechny jednotlivé dramatis personae tohoto kusu mohou ostatně ztvárňovat i jakékoliv jiné dílčí postavy.

Dynamická, asertivní choreografie dává možnosti i mužskému tanci. Michal Heribanje aproximativním Josefem i čímkoli chcete, a právě tak tekuté a přechozí jsou v toku tanečního živlu i role Branislava Bašisty a Ivo Sedláčka. Jak role žen, tak i mužů jsou obecně neohraničené, prchavé. Vlastně nejde ani o role, ale o to vzít na sebe po určitou dobu tanečního partu emoci té které postavy, vyčerpat tuto emoci tancem, a pak ji zase ze sebe shodit - třeba se jí ujme někde jiný. Přelévavá a polétavá dynamika tance, převážně ansámblové povahy, charakteristická pro vzrušený styl Lenky Vagnerové významy stále přetváří, proměňuje a komplikuje tak jednoduché lyrické sdělení básníka.

Choreografie a hudba jsou v synergii. Dramatický eklektismus zvukomalebné kompozice Ivana Achera potvrdil jeho cit pro dramatický tvar; jeho hudba není divadelnímu dílu vnější, nýbrž se stává téměř hmotnou součástí celku. Jako by ji nanášel na prostor šťavnatě nasáklým štětcem.

Již jsem zmínila motiv světla. V křesťanském mýtu je světlo znamením. Je to čitelný symbol a manipulován tanečníky rozmnožuje v různých situacích různě své symbolické hodnoty. Skleněná koule nicméně ještě metaforicky vyvrcholí, když se pod nohama jedné z Marií stane otáčející se zeměkoulí. Bosá ženská chodidla se drží na skleněné hraně otevřené kulovité nádoby v jistě bolestivém postoji a eskamotérsky se na ní vyvažují. Nádherné téma Marie na zeměkouli, tak časté ve starém sochařství i malířství, v tomto představení fyzicky ožívá. Není to poprvé, kdy se křesťanská symbolika ukazuje jako velmi kompatibilní s cítěním dnešního fyzického divadla. Je to nádherná metafora. Kdyby některému diváku unikla, byla by to tragédie, je to velká metafora!

PŘEČTĚTE SI TAKÉ RECENZI JAKUBA NOVÁKA!

Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií. 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?