Když myslím, tak to není dobře.

foto: Ivo Mičkal

Dva­cá­té sto­le­tí dalo svě­tu tako­vé osob­nos­ti taneč­ní­ho umě­ní, jako jsou napří­klad Pina Bausch, Kurt Jooss nebo Wil­li­am For­sy­the. Osob­nos­ti, na jejichž tvor­bě lze pozo­ro­vat vliv poznat­ků a myš­le­nek, jimiž se zabý­val cho­re­o­graf a pře­de­vším kine­to­graf Rudolf Laban. Laban se pokou­šel pojme­no­vat spe­ci­fi­ka lid­ské­ho pohy­bu a gra­fic­ky je zazna­me­nat. Výsled­ky, k nimž dospěl, vychá­ze­ly z vědo­mí úzké­ho pro­po­je­ní lid­ské­ho pohy­bu a psy­chi­ky, zrca­dle­ní pří­rod­ních záko­nů v lid­ském těle a oje­di­ně­lý, na hud­bě nezá­vis­lý, pro kaž­dé­ho z nás indi­vi­du­ál­ní rytmus.

Chci-li se ve svém psa­ní záro­veň dotknout indi­vi­du­a­li­ty a revo­lu­ce v tan­ci, musím se dostat hlou­bě­ji, na konec deva­te­nác­té­ho sto­le­tí a při­po­me­nout jed­nu ze základ­ních ide­jí Isa­do­ry Dun­can: „Taneč­ník na sobě pra­cu­je fyzic­ky i men­tál­ně a vytvá­ří tak celist­vou a ori­gi­nál­ní osob­nost.

Jed­ním z tvůr­ců, kte­rý dva zmí­ně­né pří­stu­py uplat­ňu­je na své vlast­ní tvor­bě i peda­go­gic­ké pra­xi je taneč­ník, cho­re­o­graf, peda­gog a lek­tor taneč­ní díl­ny na letoš­ním Jirás­ko­vě Hro­no­vě – Michal Záho­ra. Michal vyža­du­je sou­stře­dě­nost a dis­ci­plí­nu, záro­veň je však oplá­cí ohrom­nou dáv­kou ener­gie, empa­tie a zápa­lu. Ač pro­fe­si­o­nál, zvyk­lý pra­co­vat s lid­mi, jejichž cílem je věno­vat se tan­ci jako své­mu povo­lá­ní, má zku­še­nos­ti i s vede­ním ama­tér­ských sku­pin (jako v pří­pa­dě pro­jek­tu Dia­lo­gy (2015) sou­bo­ru NANOHACH, jež jed­no­rá­zo­vě stí­rá hra­ni­ci mezi ama­té­ry a pro­fe­si­o­ná­ly a bylo mož­né jej letos na Jirás­ko­vě Hro­no­vě vidět také).

Je bez­po­chy­by těž­ké plá­no­vat náplň týden­ní­ho worksho­pu bez mini­mál­ní zna­los­ti sku­pi­ny, s níž bude lek­tor pra­co­vat. Z prv­ní­ho setká­ní vyply­nu­lo pou­ze to, že má před sebou šest­náct nad­šen­ců s růz­ný­mi zku­še­nost­mi na poli nej­růz­něj­ších dru­hů tan­ce, ovšem s vel­kou dáv­kou chu­ti učit se, expe­ri­men­to­vat s vlast­ním tělem a zkou­šet posou­vat své limity.

Zmí­ně­ný Laba­nův sys­tém kom­bi­nu­je čty­ři základ­ní atri­bu­ty pohy­bu — ener­gii, váhu, pro­stor a čas. Stal se jed­ním ze způ­sobů, jak se z počát­ku nesou­ro­dou sku­pi­nou nalo­žit. Krom něj lek­tor vyu­ží­val napří­klad vývo­jo­vých vzor­ců, tedy pohy­bů zakó­do­va­ných v lid­ském těle od naro­ze­ní, ne-li od pre­na­tál­ní­ho stá­dia a pro­střed­nic­tvím sou­čas­ných „soci­ál­ních“ vzor­ců, jako je tře­ba dlou­ho­le­té seze­ní ve škol­ních lavi­cích a cel­ko­vý nedo­sta­tek fyzic­ké akti­vi­ty, je kazí­me, ztrá­cí­me a obtíž­ně znovunalézáme.

Michal začí­nal vždy na jed­no­du­chém pohy­bu, v jeho pro­ve­de­ní snad­ném a lad­ném, za nímž však sto­jí ovlád­nu­tí vlast­ní­ho těla, spe­ci­ál­ně cen­t­ra a těžiš­tě, jichž je díky lid­ské ana­to­mii v těle nepře­ber­né množ­ství, a lze je cíle­ně vyu­ží­vat. V pří­pa­dě, že na pohled už tak dost tri­vi­ál­ní pohyb ne a ne pro­vést správ­ně, vede k němu neje­den, ješ­tě jed­no­duš­ší, napo­má­ha­jí­cí sna­živ­ci uvě­do­mit si jeho základ­ní prin­cip a umož­nit mu pou­žít jej jako něco samo­zřej­mé­ho. Žád­ný z prů­vod­ních pohy­bů není zby­teč­ný. Důle­ži­tá je pou­ze odva­ha nachá­zet to při­ro­ze­né ve vlast­ním těle — i za před­po­kla­du, že to bolí (což má) a zane­chá­vá růz­no­ba­rev­né krev­ní sra­že­ni­ny i tam, kde bychom je v živo­tě nečekali.

Z postup­né­ho for­mu­lo­vá­ní toho, co jsem fyzic­ky absol­vo­va­la, si uvě­do­mu­ji, že cílem worksho­pu by nemě­lo být učit cho­re­o­gra­fii nebo něko­ho lámat k nepro­ve­di­tel­né­mu, ale uplat­nit to, co je pro kaž­dé­ho jedin­ce pří­jem­né a při­ro­ze­né. Tedy vyu­žít napří­klad vývo­jo­vé řady, v níž veš­ke­rý pohyb vychá­zí z aktiv­ní­ho cen­t­ra. Jde od pou­hé­ho „pře­va­lo­vá­ní“ těla po zemi ve tva­ru roh­lí­ku , přes stá­di­um leze­ní ješ­těr­ky, psa až k vzpří­me­né chůzi člo­vě­ka. Nejde při tom o něja­kou vel­kou sna­hu napo­do­bo­vat nebo hrát, ale uvě­do­mit si odkud pohyb vychá­zí a nechat gra­vi­ta­ci a jiné síly, aby to zaří­di­ly za nás.

„Ale já tomu nero­zu­mím.“ „Tomu nemu­síš rozu­mět. Míč tomu taky nerozumí.“

Díky nedo­ce­ni­tel­né Micha­lo­vě empa­tii, obou­stran­né důvě­ře, vzá­jem­né­mu pozná­ní, svo­bod­né komu­ni­ka­ci a přes­né­mu dote­ku, workshop svým zamě­ře­ním dosá­hl až na hra­ni­ci fyzic­ké a soci­ál­ní antro­po­lo­gie a čis­tě lid­sky se pro mě stal jed­ním z nej­pří­jem­něj­ších zážit­ků mého dosa­vad­ní­ho osob­ní­ho i taneč­ní­ho života.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.