Dvacáté století dalo světu takové osobnosti tanečního umění, jako jsou například Pina Bausch, Kurt Jooss nebo William Forsythe. Osobnosti, na jejichž tvorbě lze pozorovat vliv poznatků a myšlenek, jimiž se zabýval choreograf a především kinetograf Rudolf Laban. Laban se pokoušel pojmenovat specifika lidského pohybu a graficky je zaznamenat. Výsledky, k nimž dospěl, vycházely z vědomí úzkého propojení lidského pohybu a psychiky, zrcadlení přírodních zákonů v lidském těle a ojedinělý, na hudbě nezávislý, pro každého z nás individuální rytmus.
Chci-li se ve svém psaní zároveň dotknout individuality a revoluce v tanci, musím se dostat hlouběji, na konec devatenáctého století a připomenout jednu ze základních idejí Isadory Duncan: „Tanečník na sobě pracuje fyzicky i mentálně a vytváří tak celistvou a originální osobnost.“
Jedním z tvůrců, který dva zmíněné přístupy uplatňuje na své vlastní tvorbě i pedagogické praxi je tanečník, choreograf, pedagog a lektor taneční dílny na letošním Jiráskově Hronově – Michal Záhora. Michal vyžaduje soustředěnost a disciplínu, zároveň je však oplácí ohromnou dávkou energie, empatie a zápalu. Ač profesionál, zvyklý pracovat s lidmi, jejichž cílem je věnovat se tanci jako svému povolání, má zkušenosti i s vedením amatérských skupin (jako v případě projektu Dialogy (2015) souboru NANOHACH, jež jednorázově stírá hranici mezi amatéry a profesionály a bylo možné jej letos na Jiráskově Hronově vidět také).
Je bezpochyby těžké plánovat náplň týdenního workshopu bez minimální znalosti skupiny, s níž bude lektor pracovat. Z prvního setkání vyplynulo pouze to, že má před sebou šestnáct nadšenců s různými zkušenostmi na poli nejrůznějších druhů tance, ovšem s velkou dávkou chuti učit se, experimentovat s vlastním tělem a zkoušet posouvat své limity.
Zmíněný Labanův systém kombinuje čtyři základní atributy pohybu — energii, váhu, prostor a čas. Stal se jedním ze způsobů, jak se z počátku nesourodou skupinou naložit. Krom něj lektor využíval například vývojových vzorců, tedy pohybů zakódovaných v lidském těle od narození, ne-li od prenatálního stádia a prostřednictvím současných „sociálních“ vzorců, jako je třeba dlouholeté sezení ve školních lavicích a celkový nedostatek fyzické aktivity, je kazíme, ztrácíme a obtížně znovunalézáme.
Michal začínal vždy na jednoduchém pohybu, v jeho provedení snadném a ladném, za nímž však stojí ovládnutí vlastního těla, speciálně centra a těžiště, jichž je díky lidské anatomii v těle nepřeberné množství, a lze je cíleně využívat. V případě, že na pohled už tak dost triviální pohyb ne a ne provést správně, vede k němu nejeden, ještě jednodušší, napomáhající snaživci uvědomit si jeho základní princip a umožnit mu použít jej jako něco samozřejmého. Žádný z průvodních pohybů není zbytečný. Důležitá je pouze odvaha nacházet to přirozené ve vlastním těle — i za předpokladu, že to bolí (což má) a zanechává různobarevné krevní sraženiny i tam, kde bychom je v životě nečekali.
Z postupného formulování toho, co jsem fyzicky absolvovala, si uvědomuji, že cílem workshopu by nemělo být učit choreografii nebo někoho lámat k neproveditelnému, ale uplatnit to, co je pro každého jedince příjemné a přirozené. Tedy využít například vývojové řady, v níž veškerý pohyb vychází z aktivního centra. Jde od pouhého „převalování“ těla po zemi ve tvaru rohlíku , přes stádium lezení ještěrky, psa až k vzpřímené chůzi člověka. Nejde při tom o nějakou velkou snahu napodobovat nebo hrát, ale uvědomit si odkud pohyb vychází a nechat gravitaci a jiné síly, aby to zařídily za nás.
„Ale já tomu nerozumím.“ „Tomu nemusíš rozumět. Míč tomu taky nerozumí.“
Díky nedocenitelné Michalově empatii, oboustranné důvěře, vzájemnému poznání, svobodné komunikaci a přesnému doteku, workshop svým zaměřením dosáhl až na hranici fyzické a sociální antropologie a čistě lidsky se pro mě stal jedním z nejpříjemnějších zážitků mého dosavadního osobního i tanečního života.