Čas pohádek a ledově studená Sněhová královna

foto: Dasa Wharton

Je čas pohá­dek a čas pře­pi­so­vat původ­ní lib­re­ta. Proč hrát Shake­spea­ra, proč ho nepře­dě­lat? Proč nezpo­chyb­nit Maria Peti­pu a jeho lib­re­to a nepře­psat Hof­f­man­no­vu původ­ní ver­zi v pří­pa­dě pod­zim­ní pre­mi­é­ry Lous­káč­ka a Myšá­ka Plyšá­ka? Proč hrát Ander­se­na, a nehrát Pro­ko­fje­vo­vu ver­zi bale­tu Kamen­ný kví­tek? Malý Princ se hra­je v Later­ně a bude Malá moř­ská víla na pod­zim. Je čas pohádek…

Vede­ní Bale­tu Národ­ní­ho diva­dla pozva­lo dal­ší­ho zahra­nič­ní­ho hos­ta. Bra­vo. Ten­to­krát je to celý brit­ský tým v čele s cho­re­o­gra­fem Micha­e­lem Cor­de­rem. Původ­ně taneč­ník z Royal Ballet a dnes cho­re­o­graf vytvo­řil v roce 2007 pro Eng­lish Nati­o­nal Ballet balet­ní titul Sně­ho­vá krá­lov­na. Ander­se­no­va pohád­ka o Kájo­vi a Ger­dě však byla původ­ně implan­to­va­ná na Pro­ko­fje­vo­vu partituru…

His­to­rie je to slo­ži­tá, pro­to­že Cor­der nechtěl uvá­dět v Bri­tá­nii balet Kamen­ný kví­tek, tře­tí nej­zná­měj­ší balet­ní dílo Ser­ge­je Pro­ko­fje­va, hudeb­ně vel­mi boha­té, vznik­lé na moti­vy ural­ských poví­dek a bajek.

Proč? Pro­to­že Kamen­ný kví­tek se při svém vzni­ku zmí­tal pod vli­vem komu­nis­tic­ké ide­o­lo­gie, tak­že ho na Zápa­dě nikdo neznal. Zato Sně­ho­vou krá­lov­nu jako titul zna­jí všich­ni. V tom byl tedy záměr i jis­tý pro­ti­mluv… Při­táh­nout pub­li­kum na pro­dej­né téma, a při­tom sezná­mit a ana­ly­zo­vat Pro­ko­fje­vo­vu výji­meč­nou hud­bu. Mož­ná sehrá­la ve vol­bě hud­by roli i Daria Kli­men­to­vá, svě­to­vá pri­ma­ba­le­ri­na v Eng­lish Nati­o­nal Ballet, na kte­rou ang­lic­ký cho­re­o­graf svou balet­ní ver­zi v roce 2007 postavil.

V kaž­dém pří­pa­dě bylo a je mno­ho cho­re­o­gra­fů, kte­ří se necha­li vyni­ka­jí­cí hud­bou geni­ál­ní­ho svě­to­běž­ní­ka Ser­ge­je Pro­ko­fje­va, har­mo­nií a dishar­mo­nií jeho nevšed­ních ryt­mic­ko-met­ric­kých kou­zel inspi­ro­vat a pou­ží­va­li pro své cho­re­o­gra­fie čas­to i jeho sklad­by nepsa­né původ­ně pro balet… Micha­el Cor­der, s Juli­a­nem Phi­lip­sem vytvo­ři­li novou parti­tu­ru z více časo­vě roz­vrstve­ných Pro­ko­fje­vo­vých skla­deb – pro­po­ji­li vel­kou část parti­tu­ry Kamen­né­ho kvít­ku, Voj­ny a míru a část 5. sym­fo­nie, a vytvo­ři­li lib­re­to Sně­ho­vé krá­lov­ny. Hudeb­ně vznik­la báječ­ná parti­tu­ra, vysti­hu­jí­cí nej­lep­ší Pro­ko­fje­vo­vy dra­ma­tic­ké i lyric­ké momen­ty a téma­ta. Má vel­ký spád. Orchestr ND ve Stát­ní ope­ře hrál na pre­mi­é­ře pod tak­tov­kou diri­gen­ta Zahrad­ní­ka skvě­le a byl z celé­ho veče­ra – pro mne — tím nej­lep­ším, co se na jeviš­ti ode­hrá­lo. Hor­ší to bylo se samot­nou choreografií…

Zdá se, že přes veš­ke­rou vel­mi pro­fe­si­o­nál­ní prá­ci, nastu­do­vá­ní i výbor­né výko­ny, nasa­ze­ní sólis­tů i sbo­ru, jde – po cho­re­o­gra­fic­ké a taneč­ní strán­ce — o prů­měr­né, zby­teč­ně zdlou­ha­vé a z dneš­ní­ho hle­dis­ka zasta­ra­lé dílo. Vel­mi „pře­kro­ko­va­né“ taneč­ní vari­a­ce a pří­pra­vy na ně včet­ně duet jsou banál­ní. Půso­bí jako vel­ká škol­ní show nebo jako tech­nic­ké vaz­by při balet­ním tré­nin­ku: samé grand bat­te­ment, tom­bé pas de bour­ré cha­i­nés a grand jeté, coupé ren­ver­sé. Nespo­čet­né množ­ství ara­be­sque, tro­chu fle­xo­va­né dla­ně, aby to při­po­mí­na­lo folklor. To je základ­ní, kru­ci­ál­ní pro­blém této choreografie.

Cho­re­o­graf, aby napl­nil obli­bu brit­ské­ho pub­li­ka v lido­vých tan­cích vše­ho dru­hu i ve všem, co tro­chu zavá­ní exo­ti­kou a výcho­dem, pou­ží­vá — a vlast­ně zne­u­ží­vá — Kamen­ný kví­tek. Obje­vo­va­ly se v něm rus­ké chó­ry, lido­vé prv­ky, tles­ky a rytmy, divo­ké ryt­mic­ké vari­a­ce muži­ků až po cikán­ské tan­ce. Ty pak ční z cel­ku jako beto­no­vé stav­by v pří­rod­ní rezer­va­ci… Ciká­ni v ang­lic­ko-sovět­ských tan­cích, to je přes čáru jdou­cí, výsost­ný nevkus. Je to jeden vel­ký, na dru­hou umoc­ňo­va­ný kýč.

Prů­měr­nost a fád­nost cho­re­o­gra­fie neza­chrá­ní vyni­ka­jí­cí inter­pre­ta­ce, ani argu­men­ty balet­ních exper­tů, že se na tom sou­bor mno­hé­mu nau­čí a že si taneč­ní­ci oprav­du zatan­cu­jí… Ale kde jin­de by si měli zatan­čit než na naší prv­ní scé­ně?! K tomu by snad tako­vá prá­ce být urče­na nemě­la. A před­po­klá­dám, že ani divá­ci na tako­vé důvo­dy sly­šet nebudou.

Obá­vám se, že za samot­ným pozvá­ním zahra­nič­ní­ho uměl­ce, kte­rý při­je­de do Pra­hy rád i na vět­ši­nu část nastu­do­vá­ní, což nebý­vá zvy­kem, sto­jí pře­de­vším pení­ze. Pokud se ale musí šet­řit, což je mož­ná nut­ná vol­ba pro dneš­ní vede­ní ND – pře­de­vším před slo­ži­tou rekon­struk­cí budo­vy Stát­ní ope­ry, pak by se mys­lím měla hle­dat jiná řeše­ní. A pokud by se šet­řit nemu­se­lo — pak se nabí­zí neko­neč­ný seznam kla­sic­kých nebo neo­kla­sic­kých děl sou­čas­né balet­ní scé­ny ve svě­tě. Proč nepři­táh­nout Neu­me­ie­ra, kte­rý by jis­tě uví­tal zlep­še­ný stan­dard Zus­ko­vých taneč­ní­ků, nebo Ben­ja­mi­na Mille­pie­da, když je teď vol­ný? Nebo něko­ho z Ame­ri­ky, kdo je oprav­du kva­lit­ní a kdo by za sebou zane­chal pozi­tiv­ně výraz­nou (rozu­měj neký­čo­vi­tou) este­tic­kou stopu.

I když nemu­sí­te být fanouš­ky bale­tu, snad­no uzná­te, že tyto sle­pen­ce, kdy všech­no dob­ře dopad­ne, do této doby (a na jeviš­tě ND) nepat­ří. Snad jen jako stu­dij­ní mate­ri­ál, že i tako­vá čís­la se dají zatan­čit čis­tě a v zada­ných cho­re­o­gra­fic­kých téma­tech bri­lant­ně. Není to však málo?!

Národ­ní diva­dlo / Stát­ní ope­ra, Pra­ha – Ser­gej Pro­ko­fjev: Sně­ho­vá krá­lov­na.
Autor lib­re­ta: Micha­el Cor­der, cho­re­o­gra­fie a režie: Micha­el Cor­der,
Scé­na a kos­týmy: Mark Bai­ley,
Svě­tel­ný design: Paul Pyant,
Hudeb­ní nastu­do­vá­ní: Vác­lav Zahrad­ník,
Diri­gent: Vác­lav Zahrad­ník, Ser­gej Polu­ek­tov,
Asi­s­tent cho­re­o­gra­fie: Yuri Uchi­u­mi, Mari­lyn Vel­la-Gatt,
Balet­ní mis­tr: Micha­e­la Čer­ná, Jiří Kodym, Marie Hybe­šo­vá, Radek Vrá­til,
Hudeb­ní úpra­va: Juli­an Phi­lips.
Hra­je Orchestr Stát­ní ope­ry.
Pre­mi­é­ry 3. a 4. břez­na 2016.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Benoni

Vystudovala tanec na Pražské konzervatoři, obor choreografie na HAMU a Divadelní a taneční školu MUDRA Maurice Béjarta v Bruselu. Tančila v Baletu Národního divadla v Praze a Laterně Magice, kde také vytvořila několik choreografií. Dále choreograficky spolupracovala s Národním divadlem, Státní operou Praha, VUS UK, tanečním souborem Paraboly a s českými operními a činoherními soubory i v českých a zahraničních filmech. Pedagogicky působila na Taneční konzervatoři, Tanečním centru Praha, v Rheinische Musikhochschule Kolín nad Rýnem. Nyní učí na DAMU a Pražské konzervatoři.

Od 90.let se věnuje se publicistice - Právo, Taneční aktuality, Opera Plus, Taneční zóna. Dříve přispívala do Lidových novin, Divadelních novin, Tanečních listů, Taneční sezóny a Hudebních rozhledů.