Je čas pohádek a čas přepisovat původní libreta. Proč hrát Shakespeara, proč ho nepředělat? Proč nezpochybnit Maria Petipu a jeho libreto a nepřepsat Hoffmannovu původní verzi v případě podzimní premiéry Louskáčka a Myšáka Plyšáka? Proč hrát Andersena, a nehrát Prokofjevovu verzi baletu Kamenný kvítek? Malý Princ se hraje v Laterně a bude Malá mořská víla na podzim. Je čas pohádek…
Vedení Baletu Národního divadla pozvalo dalšího zahraničního hosta. Bravo. Tentokrát je to celý britský tým v čele s choreografem Michaelem Corderem. Původně tanečník z Royal Ballet a dnes choreograf vytvořil v roce 2007 pro English National Ballet baletní titul Sněhová královna. Andersenova pohádka o Kájovi a Gerdě však byla původně implantovaná na Prokofjevovu partituru…
Historie je to složitá, protože Corder nechtěl uvádět v Británii balet Kamenný kvítek, třetí nejznámější baletní dílo Sergeje Prokofjeva, hudebně velmi bohaté, vzniklé na motivy uralských povídek a bajek.
Proč? Protože Kamenný kvítek se při svém vzniku zmítal pod vlivem komunistické ideologie, takže ho na Západě nikdo neznal. Zato Sněhovou královnu jako titul znají všichni. V tom byl tedy záměr i jistý protimluv… Přitáhnout publikum na prodejné téma, a přitom seznámit a analyzovat Prokofjevovu výjimečnou hudbu. Možná sehrála ve volbě hudby roli i Daria Klimentová, světová primabalerina v English National Ballet, na kterou anglický choreograf svou baletní verzi v roce 2007 postavil.
V každém případě bylo a je mnoho choreografů, kteří se nechali vynikající hudbou geniálního světoběžníka Sergeje Prokofjeva, harmonií a disharmonií jeho nevšedních rytmicko-metrických kouzel inspirovat a používali pro své choreografie často i jeho skladby nepsané původně pro balet… Michael Corder, s Julianem Philipsem vytvořili novou partituru z více časově rozvrstvených Prokofjevových skladeb – propojili velkou část partitury Kamenného kvítku, Vojny a míru a část 5. symfonie, a vytvořili libreto Sněhové královny. Hudebně vznikla báječná partitura, vystihující nejlepší Prokofjevovy dramatické i lyrické momenty a témata. Má velký spád. Orchestr ND ve Státní opeře hrál na premiéře pod taktovkou dirigenta Zahradníka skvěle a byl z celého večera – pro mne — tím nejlepším, co se na jevišti odehrálo. Horší to bylo se samotnou choreografií…
Zdá se, že přes veškerou velmi profesionální práci, nastudování i výborné výkony, nasazení sólistů i sboru, jde – po choreografické a taneční stránce — o průměrné, zbytečně zdlouhavé a z dnešního hlediska zastaralé dílo. Velmi „překrokované“ taneční variace a přípravy na ně včetně duet jsou banální. Působí jako velká školní show nebo jako technické vazby při baletním tréninku: samé grand battement, tombé pas de bourré chainés a grand jeté, coupé renversé. Nespočetné množství arabesque, trochu flexované dlaně, aby to připomínalo folklor. To je základní, kruciální problém této choreografie.
Choreograf, aby naplnil oblibu britského publika v lidových tancích všeho druhu i ve všem, co trochu zavání exotikou a východem, používá — a vlastně zneužívá — Kamenný kvítek. Objevovaly se v něm ruské chóry, lidové prvky, tlesky a rytmy, divoké rytmické variace mužiků až po cikánské tance. Ty pak ční z celku jako betonové stavby v přírodní rezervaci… Cikáni v anglicko-sovětských tancích, to je přes čáru jdoucí, výsostný nevkus. Je to jeden velký, na druhou umocňovaný kýč.
Průměrnost a fádnost choreografie nezachrání vynikající interpretace, ani argumenty baletních expertů, že se na tom soubor mnohému naučí a že si tanečníci opravdu zatancují… Ale kde jinde by si měli zatančit než na naší první scéně?! K tomu by snad taková práce být určena neměla. A předpokládám, že ani diváci na takové důvody slyšet nebudou.
Obávám se, že za samotným pozváním zahraničního umělce, který přijede do Prahy rád i na většinu část nastudování, což nebývá zvykem, stojí především peníze. Pokud se ale musí šetřit, což je možná nutná volba pro dnešní vedení ND – především před složitou rekonstrukcí budovy Státní opery, pak by se myslím měla hledat jiná řešení. A pokud by se šetřit nemuselo — pak se nabízí nekonečný seznam klasických nebo neoklasických děl současné baletní scény ve světě. Proč nepřitáhnout Neumeiera, který by jistě uvítal zlepšený standard Zuskových tanečníků, nebo Benjamina Millepieda, když je teď volný? Nebo někoho z Ameriky, kdo je opravdu kvalitní a kdo by za sebou zanechal pozitivně výraznou (rozuměj nekýčovitou) estetickou stopu.
I když nemusíte být fanoušky baletu, snadno uznáte, že tyto slepence, kdy všechno dobře dopadne, do této doby (a na jeviště ND) nepatří. Snad jen jako studijní materiál, že i taková čísla se dají zatančit čistě a v zadaných choreografických tématech brilantně. Není to však málo?!
Národní divadlo / Státní opera, Praha – Sergej Prokofjev: Sněhová královna.
Autor libreta: Michael Corder, choreografie a režie: Michael Corder,
Scéna a kostýmy: Mark Bailey,
Světelný design: Paul Pyant,
Hudební nastudování: Václav Zahradník,
Dirigent: Václav Zahradník, Sergej Poluektov,
Asistent choreografie: Yuri Uchiumi, Marilyn Vella-Gatt,
Baletní mistr: Michaela Černá, Jiří Kodym, Marie Hybešová, Radek Vrátil,
Hudební úprava: Julian Philips.
Hraje Orchestr Státní opery.
Premiéry 3. a 4. března 2016.