Narace skrze dotek

foto: archiv Spitfire Company

Osa­mě­lé tělo, kte­ré je vysta­ve­no extrém­ní­mu fyzic­ké­mu vypě­tí. Pohyb jako očist­ný riu­tál nahra­zu­jí­cí absen­ci slov a pot taneč­ni­ce, jež smý­vá nevy­slo­vi­tel­né boles­ti. S tako­vým kon­cep­tem nepři­chá­zí sku­pi­na Spit­fi­re Com­pa­ny, jme­no­vi­tě reži­sér Petr Boháč, popr­vé. S úspě­chem si ho vyzkou­šel v insce­na­ci One Step Befo­re the Fall s vyni­ka­jí­cí Mar­ké­tou Vacov­skou a hudeb­ním dopro­vo­dem Len­ky Dusi­lo­vé. V nové insce­na­ci Vypra­věč je jedi­nou ženou v pomy­sl­ném rin­gu fran­couz­ská taneč­ni­ce a hereč­ka Céci­le Da Cos­ta a její­mi hudeb­ní­mi Alter egy bube­ník Jan Šikl, kyta­ris­ta David Kollar — oba navíc skla­da­te­lé a auto­ři hudby.

Námě­tem pro Vypra­vě­če byla insce­ná­to­rům, jak sami tvr­dí, nove­la Kou­zel­ný kámen afghán­ské­ho spi­so­va­te­le Atiqa Rahi­mi­ho, kte­rou do Čech při­vez­la Céci­le Da Cos­ta a oslo­vi­la s ní prá­vě reži­sé­ra Pet­ra Bohá­če. Mla­dá žena v ní při­chá­zí ke své­mu man­že­lo­vi, leží­cí­mu v kóma­tu po těž­kém váleč­ném zra­ně­ní a sna­ží se mu vypo­vě­dět vlast­ní intim­ní příběh.

Děj nove­ly nako­nec zůstal počá­teč­ní inspi­ra­cí a ve Vypra­vě­či se odrá­ží v emo­ci­o­nál­ním zakou­še­ní růz­ných maté­rií, jako jsou štěrk, písek či voda. Jim je při­způ­so­be­na hra­cí plo­cha, roz­dě­le­ná do něko­li­ka sek­to­rů. Hlav­ní zemi, půdu pod noha­ma, sym­bo­li­zu­je pro­střed­ní, nej­vět­ší sek­tor — pódi­um pokry­té dře­vě­ný­mi des­ka­mi, kte­ré skr­ze mik­ro­fo­ny, rezo­nu­jí při kaž­dém našlápnu­tí taneč­ni­ce. Pódi­um obklo­pu­jí čtver­co­vá akvá­ria napl­ně­ná jme­no­va­ný­mi maté­ri­e­mi. Kaž­dé akvá­ri­um má vlast­ní ozvu­če­ní, zvuk je totiž ve Vypra­vě­či nedíl­nou sou­čás­tí pohy­bu. Dotvá­ří tělo­vé napě­tí a emo­ci, v někte­rých momen­tech suplu­je zne­hyb­ně­né tělo. Dal­ší­mi původ­ci zvu­ko­vých ploch jsou dva hudeb­ní­ci v rohu jeviš­tě, kte­ří svý­mi vstu­py vytvá­ří vlast­ní ver­zi narace.

Na začát­ku insce­na­ce se ješ­tě Céci­le Da Cos­ta sna­ží for­mu­lo­vat své poci­ty slo­vy. Mlu­ví pře­rý­va­ně, stří­da­vě fran­couz­sky a ang­lic­ky. Obsah její­ho sdě­le­ní ale není pod­stat­ný, dale­ko zásad­něj­ší je for­ma – zacykle­nost. Neu­stá­le se vra­cí k jed­no­mu slo­vu, opa­ku­je ho, roz­ví­jí ve větách, ale nespo­ko­jí se s jeho význa­mem. Rod­ný ani pře­ja­tý jazyk nesta­čí k vyjá­d­ře­ní niter­ných pro­žit­ků a boles­tí. Účin­něj­ším pro­střed­ní­kem se jeví zvu­ky — duní­cí pod­la­ha, kte­rou Céci­le Da Cos­ta roze­zvu­čí svým pohy­bem nebo zvu­ky roz­pa­da­jí­cích se cihel. Ty nej­pr­ve per­for­mer­ka peč­li­vě sklá­dá do úhled­né­ho komín­ku, aby je násled­ně roz­mlá­ti­la gumo­vým kla­di­vem na padrť. Expre­siv­ní destruk­cí sta­veb­ní­ho mate­ri­á­lu popí­rá kon­ven­ce, kte­ré ve svě­tě, v němž žije, budu­jí pře­de­vším muži. Akt zni­če­ní ji umož­ní zažít před­ní muž­skou vlast­nost – sílu. Při­chá­zí vyčer­pá­ní a pohrou­že­ní zpět do žen­ské­ho těla.

Per­for­mer­ka se navra­cí k hlav­ní­mu smys­lu momen­tál­ní exis­ten­ce, k vyprá­vě­ní. Vyu­ží­vá k němu pří­tom­ných maté­rií a sou­kro­mých dote­ků. Noří se do štěr­ku, opa­tr­ně našla­pu­je na kamín­ky a poslou­chá akus­tic­kou ode­zvu, kte­rou spo­lu­vy­tvá­ří. Pod­stu­pu­je očist­nou kou­pel. Nechá se vodou zce­la pohl­tit a pono­ře­ná jen s lehce nad­zved­nu­tou hla­vou nad hla­di­nu, zpí­vá. Tkli­vý gospel a její tělo pono­ře­né do vody při­po­mí­na­jí­cí obraz Ofélie, kte­rá se v požeh­na­ném sta­vu, zou­fa­lá vrhá do vln, je asi nej­sil­něj­ším momen­tem insce­na­ce. Tiš­ší tóny a inti­mi­ta ji vůbec slu­ší dale­ko víc než třesku­tá agre­se a expre­siv­ní výkři­ky. Insce­na­ci by pro­spě­la přes­něj­ší dra­ma­tur­gie respek­ti­ve důsled­něj­ší dodr­že­ní situ­a­cí a s nimi spo­je­ných emo­cí. Přes­to je Vypra­věč dal­ším skvě­lým poči­nem Spit­fi­re Com­pa­ny na poli pohy­bo­vé­ho diva­dla a to pře­de­vším díky výko­nu uhran­či­vé taneč­ni­ce, hereč­ky a zpě­vač­ky Céci­le Da Cos­ta, kte­rá neza­os­tá­vá v žád­né z jme­no­va­ných disciplin.

Spit­fi­re Com­pa­ny: Vypra­věč
Režie, scé­no­gra­fie: Petr Boháč
Kon­cept: Petr Boháč, Miřen­ka Čecho­vá
Cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce: Céci­le Da Cos­ta
Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Marc Oli­vé
Kos­tým­ní výtvar­ník: Pet­ra Vla­chyn­ská
Light design: Jiří Šmirk
Hud­ba: Hon­za Šikl, David Kollar
Pre­mi­é­ra: 29. břez­na 2016
Psá­no z reprí­zy 30. břez­na 2016.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.