Patologie rozkoše

foto: Vojtěch Brtnický

Ve dru­hé polo­vi­ně břez­na uve­dl slo­ven­ský cho­re­o­graf Andrej Pet­ro­vič v diva­dle Ponec prv­ní díl své – kon­cep­tu­ál­ně na prv­ní pohled mož­ná nepří­liš ori­gi­nál­ní — série před­sta­ve­ní, jejichž ústřed­ním téma­tem je sedm smr­tel­ných hříchů, jak je sta­no­vil papež Řehoř I. v šes­tém sto­le­tí naše­ho letopočtu.

Insce­na­ce L / One of the Seven zpra­co­vá­vá „hřích“ smil­stva, ale též tou­hy nebo rozko­še — hří­chu pro víru mož­ná nej­ne­bez­peč­něj­ší­ho, díky své při­ro­ze­nos­ti a hlu­bo­ké­mu instink­tiv­ní­mu zákla­du. Svým způ­so­bem musí být dneš­ní­mu člo­vě­ku milý už jen svět­lem, kte­ré vrhá na cír­kev a celý zasle­pe­ný kom­plex insti­tu­ci­o­na­li­zo­va­né víry. Osob­ně jsem tak spí­še oče­ká­val, že se insce­na­ce bude ode­hrá­vat tře­ba prá­vě v kri­tic­kém duchu poje­tí váš­ně a rozko­še jako nepřá­tel člo­vě­ka, nepřá­tel, kte­rým je tře­ba se brá­nit. Poje­tí nere­spek­tu­jí­cí svůj vlast­ní kon­text, pří­či­na neu­róz a napětí.

Pet­ro­vi­čo­vo poje­tí však pra­cu­je spí­še s pato­lo­gií rozko­še, váš­ně či tou­hy. Ve výra­zo­vě nároč­ném celo­ve­čer­ním sólu taneč­ni­ce Mar­ti­ny Hajdy­ly Laco­vé jsou však pre­zen­to­vá­ny spí­še jako pro­je­vy nemo­ci, kte­rou je potře­ba léčit. Jsou tak pojí­má­ny z extrém­ní per­spek­ti­vy, defor­mo­va­né, záro­veň však něja­kým nepo­psa­tel­ným způ­so­bem brá­ní­cí divá­ko­vi utvo­řit si potřeb­ný odstup a mož­nost nad­hle­du nad tím, co se děje na jeviš­ti. Jako návštěv­ní­ci se tak stá­vá­me sou­čás­tí podiv­né­ho „lékař­ské­ho kon­zi­lia“, kte­ré má před sebou nemoc­nou paci­ent­ku, posed­lou sebe samou. Tělo taneč­ni­ce se oci­tá pod kon­t­ro­lou nezvla­da­tel­né síly, jež svou neod­byt­nos­tí člo­vě­ka roz­klá­dá a ničí. Po část insce­na­ce mne tak pro­vá­zel nepří­jem­ný pocit „čekár­ny“, kde pozo­ru­je­te ostat­ní paci­en­ty, jejich obli­če­je po odcho­du od léka­ře a sami při­tom čeká­te na svou vlast­ní diagnózu.

Z toho pra­me­ní­cí dojem je potom výsled­kem smí­chá­ní bez­na­dě­je, skep­se či stra­chu s pachem des­in­fek­ce. Jako­by před vámi trpěl člo­věk pro­blé­mem, kte­rý může jed­no­du­še pře­sko­čit i na vás samot­né. Insce­na­ce ply­ne ve vlnách, na kte­ré má kaž­dý v kte­rou­ko­li chví­li mož­nost nastou­pit. Avšak, ať už je pří­či­nou těž­ce inter­pre­to­va­tel­né poje­tí či pou­há ner­vo­zi­tou, kte­rou tyto vlny vyvo­lá­va­jí, mnoh­dy k tomu pří­liš nelá­ka­jí. Ten­to jejich dopad na divá­ka je potom mís­ty zesi­lo­ván zvu­ko­vým mini­ma­lis­mem hud­by Bena Fros­ta a jed­no­du­chou scé­nou, tvo­ře­nou v pod­sta­tě jedi­nou rekvi­zi­tou – bílou židlí. V jejím pří­pa­dě je dob­ré dodat, že ona sama půso­bí po vět­ši­nu času na scé­ně jako­by navíc, tro­chu ruši­vě a zby­teč­ně. Síť plná bot, do kte­ré se poz­dě­ji Laco­vá zamo­tá­vá a kte­rou je sta­ho­vá­na v tou­ze najít sub­sti­tu­ci pro svou závis­lost, před­sta­ve­ní nijak dál neroz­ví­jí a tvo­ří drob­nou sle­pou ulič­ku. Vytvá­ří se tu krát­ký pře­děl, kte­rý do cel­ku nepa­su­je a těž­ko se domýš­lí jeho potře­ba pro dané představení.

Taneč­ni­ce se tu jinak se svým úko­lem vypo­řá­dá­vá pre­ciz­ním, avšak tro­chu mecha­nic­kým a odci­ze­ným způ­so­bem – těž­ko říct, zda šlo v tom­to pří­pa­dě o účel či niko­liv. Její výraz tu vypo­ví­dá o uza­vře­ní, utr­pe­ní a zou­fal­ství – oba tyto aspek­ty při­tom zvlá­da­jí držet před­sta­ve­ní pohro­ma­dě i v mís­tech, kde po samot­né cho­re­o­gra­fic­ké strán­ce nepů­so­bí úpl­ně pře­svěd­či­vě, nebo je z něja­ké­ho důvo­du naru­še­na kon­ti­nu­i­ta jeho sdě­le­ní. Pře­ci jen udr­žet pohro­ma­dě tak­to dlou­hé sólo je extrém­ně nároč­nou výzvou.

L / One of the Seven je beze­spo­ru své­byt­ným dílem, kte­ré úmy­sl­ně není líbi­vé a kte­ré si kla­de za cíl být cizím a divá­ko­vi jako­by vzdá­le­ným – přes­to, nebo prá­vě pro­to — však v sobě nosí zne­po­ko­ju­jí­cí schop­nost roze­znít v divá­ko­vi jeho vlast­ní vnitř­ní cha­os a trápení.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.