Menu

Identita dnešního člověka, to je buřtguláš.

Identita dnešního člověka, to je buřtguláš.
foto: Dominik Žižka

Pomyslným vrcholem festivalu BAZAAR 2016 byl sobotní Saturday BAZAAR, v rámci něhož měli diváci možnost vidět ukázky z procesu tvorby pěti tvůrců, pocházejících ze střední, východní a jižní Evropy. Společným jmenovatelem letošního festivalu byla otázka identity, jejíž chápání se zde rozšířilo do končin samoty, masové zábavy, sexuální orientace, seberealizace, sebezdokonalování a ještě mnohem dál.

První blok zahájil vhled do uměleckého výzkumu Jara Vinařského nesoucí název This is very moment. Prostor jeviště a hlediště oddělovala červenobílá páska, která je symbolem pro místo, kam je vstup zakázán. Za ní, v zadní části určené pro obecenstvo, stojí drobný muž ve vojenském saku s páskou na očích. Nic nevidí a začíná rozvíjet svou představivost, která jak se zdá, má obrovskou moc. Dokáže hýbat předměty i lidmi a pouze prostřednictvím věty „I am imagining“ je nenásilně dostane tam, kde mají být. Tedy i diváka, jenž se přesune z prostoru jeviště zpět do hlediště. Páska je přestřižena a s ní najednou mizí i strach, hranice či propast mezi interpretem a pozorovatelem. Stanou se z nich partneři se stejnou mírou schopnosti ovlivnit průběh představení. Divák nemusí reagovat vůbec, pokud pocítí impuls, může performer v určitou chvíli uhodit, políbit, dívat se mu do očí. Ať už si ale zvolí kteroukoli z těchto možností, vždycky jej ovlivní.

Jakýkoli člověk se může stát zhmotněním boha, k němuž má interpret potřebu hovořit. Stejně tak mu může skrze dotek poskytnout impulz k improvizovanému pohybu, jež vznikne na základě pocitu, jaký dotek konkrétního člověka v performerovi vyvolal.

Takovýto druh tvorby nemá omezení, nemá jasný konec, jedinou možnost, jak pokračovat ani pevný cíl. Je do velké míry založen na svobodě a čiré inspiraci. Je založen na „akci a reakci“. Pokud zmizí reakce, zmizí akce a představení končí bez nutnosti dovyprávět příběh, jež je stejně tak o bolesti jako o vášni, o smutku i o radosti.

Druhá část prvního sobotního bloku patřila mezinárodnímu tvůrčímu duu Timothy a věci (László Fülöp a Halka Třešňáková). Využívají principy čistě pohybového divadla prolínajícího se s verbálním jednáním, groteskou i improvizací. Tato ukázka, více než kterákoli viděná, má své základy položené na komičnosti, absurditě, trapnosti a na povedeném či nepovedeném gagu. Skrze tyto aspekty tvůrčího procesu dvojice polemizuje například nad otázkou, co vlastně ve skutečnosti tvoří naši identitu. Je to naše tělo? Nebo ne? Těžko říct, protože tělo dle jejich stanoviska může být jen schránka, která je občas schopna dělat špatné věci, s nimiž naše „já“ nesouhlasí. Na druhou stranu je výrazným a rozpoznatelným prvkem lidské identity.

Oba interpreti v průběhu této inscenační skici střídají své submisivní a dominantní polohy ve vzájemném vztahu a zkoušení, co jim zdánlivě nesmyslné situace dovolí. „Je to o tom, že to není perfektní.“ Komika pramení v nepřesném gagu nebo pohybu opožděném za zvukem, jež je jeho zvukovým vyjádřením. To, co jako divák předpokládám, se ve vteřině otočí (nevím, do jaké míry improvizovaně). Z jedné „pitomosti“ se stane druhá a potom ještě větší. Nakonec zůstává jen jedna otázka: Co je vlastně to, čemu se smějeme? Možná to, že ze sebe dobrovolně dělají o něco hloupější bytosti a publiku se to líbí.

Matky z oceli jsou ukázkou stand up tragédie dvojice choreografek a performerek Mădăliny Dan (RO) a Agaty Siniarske (PL), zabývající se emocionálními projevy při specifických dějinných událostech. Sleduje příčiny jejich potlačování, skrývání nebo naopak ventilování.
V patnáctiminutové ukázce mají dvě interpretky jasně vymezený prostor jejich působnosti i role, jež v dané pasáži zastupují. Jedna z nich pracuje s technikou (kamera a notebook) a druhá „hraje“. Resp. stojí a dívajíc se na záběry z ústřižků novodobých dějin vlastní země (Polko, Rumunsko) uměle vyvolává až hysterický pláč. Téma identity je zde spojeno se sounáležitostí se zemí, v níž se narodily. Sledováním monotónního vytrvalého pláče získává divák pocit, že je svědkem jakého si zvráceného komična. Zároveň si může klást otázku, jak dlouho nás ještě budou tímhle „ničím“ napínat než dojde k pozoruhodnější jevištní akci. Na tuto otázku mi autorská dvojice během těch krátkých několika minut nedokázala odpovědět a pocit z jejich způsobu práce zůstal bohužel více než rozpačitý.

Čistota, jednoduchost a jasná koncepce. Slova vystihující taneční sólo Terezy Hradílkové, ŠVIHLA. Skákání přes švihadlo je jednoduchá dětská hra. Lze ji ale také vnímat jako výzvu nebo impulz k sebezdokonalení.

Ve tmě je slyšet pouze dech, pak švih a pak práskavý zvuk, vydávající švihadlo v momentě, kdy se dotkne země. Ve spoře osvětleném prostoru se objevuje dívka, jež za nenápadného doprovodu hudebníka vypráví o svém životě dítěte narozeného v osmdesátkách na sídlišti, o dospívání, sexuální orientaci i době, která slibovala hodně a máloco splnila. Přitom nepřestává skákat a předvádět, kolik triků se švihadlem umí. Občas se splete, ale je to jen jedna otočka a disciplína podobná žonglování. Žonglér může mít nadrilovanou techniku, ale přesto mu míčky padají. Důležité je, že se s klidem dokáže vrátit ke skákání, určujícímu tempo a rytmus inscenace, jež je pro interpretku fyzicky velmi náročné. Je dechově vyčerpaná, přestává jí být rozumět a navrací se zpět ke zvuku švihadla, kterým začala a končí.

Poslední z řady sobotních „work-in-progress“ byl projekt autorské dvojice Ufftenživot (Jiří Šimek a Sára Arnsteinová). Loneliness and Stuff, jak už název napovídá, je o samotě, o touze sám už nebýt a zároveň o neschopnosti vedle někoho skutečně existovat, je o štěstí, smutku, hněvu i radosti. Přiznám se, že nevím jak, ale podařilo se jim mě naštvat, nudit, rozesmát i dojmout. A to i přesto, že ukázka práce neměla zdaleka jasnou koncepci, cíl a místy pro mě postrádala i smysl. Dvojice interpretů pracuje na principu pohybového divadla prolínajícího se s osobní výpovědí. Při tvorbě pohybu čerpají z pozorování chování i fyzických projevů vlastních, svých vrstevníků i jiných. V jejich pohybu není nic složitého, je všední, ale blízký tím, že jej důvěrně známe. U inscenací tohoto typu mě vždy mrzí, že jsou nabité, ale velké množství významů a skrytých nápadů mi unikne. Proč? Možná se nedívám dostatečně pozorně nebo je to tak, že něco zůstane čitelné jen pro tvůrce a pro diváka prostě ne? Je to jako dát si citrón s cukrem. Je sladký i kyselý ve stejnou chvíli, záleží jen na tom, jestli máme chuť si jej dát.
A identita? Můžeme se ji snažit potlačovat, chápat, analyzovat či měnit. Ona si ale bude existovat i bez našeho přičinění A třeba jí tak bude líp, když se v ní konečně přestaneme šťourat a necháme ji žít.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ OD VERONIKY HRABALOVÉ RECENZI NA FESTIVALOVÉ PŘEDSTAVENÍ POKUSNÁ OSOBA SILKE GRABONGER ZDE.

Veronika Hrabalová

Studentka Katedry divadelních studií na FF MUNI, recenzentka internetového portálu RozRazil online, příležitostná dramaturgyně a herečka. Dlouhá léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Věrná a aktivní účastnice Jiráskova Hronova a spousty dalších amatérských i profesionálních přehlídek a festivalů. Absolvovala seminář bolywoodského a indického tance u Venduly Uhýrkové, pohybový seminář u Martina Packa a naposledy seminář "tanec jako prostředek komunikace" u Lenky Jíšové.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?