O síle intuice

foto: Vojtěch Brtnický

Jaro Viňar­ský je intu­i­tiv­ní cho­re­o­graf.  Jeho dílo nepři­ná­ší jed­no­znač­ná sdě­le­ní.  Jeviš­tě pro něj není řeč­nic­kým pul­tem, mno­hem spí­še je mís­tem pro setká­ní. Při prá­ci na cho­re­o­gra­fii Chy­bě­ní se setka­ly sil­né indi­vi­du­a­li­ty, kte­ré však doká­za­ly tvo­řit v té nej­cit­li­věj­ší vzájemnosti.

Cho­re­o­gra­fie vzni­ka­la orga­nic­ky. Jaro Viňar­ský taneč­ní­ky inspi­ro­val urči­tým „úko­lem“ a dal jim pro­stor jej po svém napl­nit. Cho­re­o­gra­fic­ké sek­ven­ce pak vytvo­řil na zákla­dě pohy­bo­vé­ho mate­ri­á­lu, kte­rý taneč­ní­ci nabíd­li při impro­vi­za­cích. Nad kom­po­zi­cí obra­zů, mezi nimiž není žád­ná logic­ká, jed­no­du­še vylo­ži­tel­ná sou­vis­lost, dohlí­žel ved­le cho­re­o­gra­fa i dra­ma­turg. Mož­ná pro­to význam mezi řád­ky tušíme.

Podob­nou svo­bo­du jako cho­re­o­graf, dala taneč­ní­kům scé­no­gra­fie Adri­a­ny Čer­né. Bílé pru­hy lát­ky visí­cí ze stro­pu v zad­ním plá­nu jsou jako nepo­psa­né strán­ky, na kte­rých je mož­né odvy­prá­vět jaký­ko­li pří­běh. Úzký dlou­hý stůl nabí­zí neko­neč­ně mno­ho mož­nos­tí pohy­bo­vých vari­a­cí a mož­ných výkla­dů a podob­ně je tomu i u hud­by Tomá­še Pro­cház­ky. Abs­trakt­ní tóny, kte­ré někdy při­chá­zí z dalekých sfér, jsou kom­bi­no­va­né s tóny a melo­di­e­mi, kte­ré zná­me. Jde o bar­vi­tou směs, kte­rá však nestr­há­vá proud pozor­nos­ti. Co nás ale nao­pak strh­ne, jsou taneč­ní­ci. Jsou na scé­ně sto­pro­cent­ně pří­tomní. Jsou charismatičtí.

Tere­za Ondro­vá, jed­na ze dvou zakla­da­te­lek Ver­Te­Dan­ce, má pro­ni­ka­vý pohled. Na scé­ně půso­bí hyp­no­ti­zu­jí­cím dojmem. Někdy sta­čí, když zkrát­ka sedí na jeviš­ti a dívá se. Nemů­že­te z ní spus­tit oči. Má v sobě ráz­nost i něhu záro­veň, když chy­tá, pouš­tí, vyná­ší a otá­čí v part­ner­ských due­tech Mar­kétu Strán­skou. Mar­ké­ta Strán­ská je neta­neč­ni­ce (nut­no říci, že půso­bí jako pro­fík). Cho­di­la k Tere­ze do Ate­lie­ru Kre­a­tiv­ní­ho pohy­bu, než ji Tere­za oslo­vi­la ke spo­lu­prá­ci na nové cho­re­o­gra­fii. Mar­kétě chy­bí jed­na noha. A tak je její posta­va syro­vě fyzic­kým obra­zem Chy­bě­ní. Přes­to na tom­to obra­zu cho­re­o­graf nechce sta­vět. Taneč­ni­ce je zkrát­ka jed­nou ze sku­pi­ny. Tak jako ostat­ní fun­gu­je v part­ner­ských vari­a­cích, bri­lant­ně zvlád­ne flo­or work. V jejím pohy­bu je leh­kost a žen­ská lad­nost, kte­rou cítí­me, i když Mar­ké­ta na jed­né noze při­hop­ká na scé­nu na děko­vač­ku. Jaro Ond­ruš je fyzic­ký taneč­ník. V sóle na hra­nách sto­lu zkou­má hra­ni­ce balan­ce, sto­jí na rukou, pro­plou­vá po des­ce sto­lu jako ryba ve vodě. Mar­ka Men­ší­ka zas vidím, jak v jed­né scé­ně cho­dí po rame­nou, dlou­hé nohy trčí do stro­pu, vypa­dá jako pra­po­div­ná bytost, cho­dí­cí záda s noha­ma. I on pro­zkou­má­vá, jak v ome­ze­ní najít pohyb. A posled­ní z muž­ské čás­ti sku­pi­ny Jan Bár­ta, kte­rý není taneč­ník, zkrát­ka zapo­ju­je své schop­nos­ti per­for­me­ra. Ve své nená­pad­nos­ti je rafi­no­va­ný: Co to tam šeptá Mar­kétě vza­du? A o čem to vlast­ně všich­ni vypráví ?

Přes­to, že jsou taneč­ní­ci výraz­ní jako jed­not­liv­ci, nepů­so­bi­věj­ší jsou jako smeč­ka. Tere­za se obje­ví u leží­cí posta­vy Mar­kéty Strán­ské. Nabí­rá jí kole­ny v pod­paž­dí, krá­čí s ní na všech čtyřech. Posou­vá její bez­vlád­né tělo vpřed. Když už se pohy­bem na kole­nou una­ví, při­chá­zí dal­ší taneč­ník a roli za ní pře­bí­rá. Vytvo­ří kara­va­nu zví­řat, kte­ré pře­ná­ší do bez­pe­čí raně­né. A pokud chce­me pře­ci jen inter­pre­ta­ci Chy­bě­ní, cítím jí prá­vě v tom­to momen­tu. Nejde totiž o to, že něco postrá­dá­me, ale jak a čím může­me prázd­né mís­to zapl­nit. Taneč­ní­ci nám uka­zu­jí, že nej­lé­pe vzá­jem­nou pod­po­rou. Tak v jed­nu chví­li taneč­ník „půj­ču­je“ nohu Mar­kétě Strán­ské ane­bo se taneč­ní­ci vzá­jem­ně zachra­ňu­jí v pádu.

Chy­bě­ní vní­mám jako něco výji­meč­né­ho. Jde o křeh­ký záži­tek, u něhož divák tápe, ale přes­to cítí, že je veden. Pro mě osob­ně je pře­kva­pi­vou zprá­vou o tom, jak lze tvo­řit jen na zákla­dě intu­i­ce a důvě­ry v ener­gii sku­pi­ny a ve svůj vlast­ní rozu­mo­vě neu­cho­pi­tel­ný vnitř­ní pohled.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.