Menu

Svěcení jara

Svěcení jara

Svěcení jara má od nynějška další cover verzi. A zdá se neméně „punková“, než byl ve své době v Paříži provedený originál. Divadlo Alfred ve dvoře – individualisticky uvedlo Svěcení, mimo oficiální rok oslav – po 101 letech!

Schopnost otevřít se, být přístupný a do jisté míry vypnout přísnou racionalitu je podstatná výbava divadelního diváka. A pokud jde o divadlo pohybové, je snad dokonce nutná. Pokud se navíc takový divák ocitne v Alfredu ve dvoře, když tam zrovna probíhá Svěcení jara skupiny Handa Gote, dá se říct, že to bez jisté otevřenosti možná ani nepřežije. Pokud se mu to ovšem podaří, dostane se mu bohaté odměny.

Ačkoli tvůrci vycházeli z přeslavné hudby Igora Stravinského a z choreografie Václava Fomiče Nižinského, ani v nejmenším se nedá říct, že by svou inspiraci úpěnlivě ctili. Ze sto let starého díla si vypůjčili vlastně jen hudební motiv a téma. I ta hudba ale dostala řádně zabrat – finský muzikant a performer Pasi Mäkelä, kterého si tentokrát Handa Gote vzali na pomoc, spolu s Veronikou Švábovou rozebrali Stravinského opus na prvočinitele a přímo na jevišti ho smíchali se starými deskami, zběsilým bubnováním nebo jekotem píšťaly. Primární však zůstalo původní téma – rituál. Téma, které skupinu Handa Gote zajímá dlouhodobě. Jak se rituály postupně vyprazdňují v současné době, zkoumali už v inscenaci Rain Dance. Svěcení jara se tedy zdá být dokonalou platformou pro rozvíjení nastolených myšlenek. Staví vedle sebe drobné, uzavřené scénky, které ohromují naprostou bizarností, a tak trochu čpí kabinetem kuriozit.

Rituály dneška
Všechno to začíná poněkud děsivě – na scénu, kterou z jedné strany lemují nejrůznější hudbuvytvářející pomůcky, z té druhé pak štendr se zatuchlými kostýmy, vchází Švábová a Mäkelä jako podivné bytosti s bílými maskami schovanými pod punčochami. V rohu se přezují do dřevených sandálů a pustí se do akce. Zatímco on na dvou gramofonech mixuje staré desky, ona s kartáči připevněnými na chodidlech tančí po prostoru. Celé je to zprvu tísnivě komické, jakoby namátkou slepené v jednu podivnou scénu, pak ale divákovi dojde, že se tu dost možná odehrává jeden z nejběžnějších rituálů dneška – obyčejný úklid. Šoupavé pohyby nohou jemně čistí podlahu a obří dřevěný falus, který je tu tak pečlivě opečováván ukazuje na správnou hospodyňku podstrojující svému muži. Možná je to tak myšleno, možná to je jen chorobný výmysl jednoho z diváků.

A tak je to vlastně s celou inscenací. I když se na první pohled každá scéna jeví jako nesourodý slepenec co nejefektnějších motivů, pořád nabízí dostatek náznaků, z nichž lze cosi vyvodit. Švábová a Mäkelä nápaditě, a jen v obrysech, představují obřad svatby nebohé slepé nevěsty v koupací čepici (v podání mužské části dvojice) a machistického ženicha s dřevěným údem neustále se deroucím z poklopce, náročné stavění májky, rituální tance s jakýmisi gumovými pochodněmi nápadně připomínajícími sochu Svobody, které se postupně zvrhnou v souboj nebo hypnoticky pomalý tanec v kostýmech evokujících kroje.

Návrat ke kořenům
I když se to zpočátku třeba nezdá, celá inscenace tedy nakonec dává smysl, zdaleka není jen navrstvením těch největších bizarností, které tvůrcům přišly na mysl. Ovšem právě díky všem těm bizarnostem se jim taky podařilo vytvořit naprosto ojedinělou a osobitou atmosféru. Všechny ty zatuchlé kostýmy, dečky a přehozy, které známe z dětství, děsivé masky a maličké dřevěné židličky vzbuzují těžko popsatelný svíravý pocit – kombinaci pobavení, smutku, děsu i nostalgie. Handa Gote se snad opravdu podařilo proniknout až někam do základů lidského pokolení, tam, kam míří staré rituály. Jejich Svěcení jara může naprosto průzračně ukázat, jak silné dokáže divadlo být. Ovšem jen tehdy, když se zbavíme prvotních předsudků a otevřeme se mu.

Hrají a tančí: Veronika Švábová a Pasi Mäkelä, Připravili: Veronika Švábová, Pasi Mäkelä, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jakub Hybler, Produkce: Jedefrau.org
 
1. 6. 2014
Klára Fleyberková

Klára Fleyberková vystudovala Estetiku na FF UK, poté Teorii a kritiku na DAMU a následně se vrhla na psaní. Uměleckou scénu - především tu českou - se pokouší pojímat v celé její šíři, takže píše o literatuře, výtvarném umění, ale v první řadě o divadle všeho druhu. Kromě Taneční zóny externě spoupracuje s A2, Radiem Wave, Aktuálně.cz nebo se Salonem Práva. Ve volném čase pak dělá přesně to, co jindy - čte knížky, chodí do divadla a občas jen tak odpočívá...

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?