Menu

„Beat“ mimo

„Beat“ mimo
Foto: Martin Macoun

Pražský komorní balet rozšířil nedávno svůj repertoár o další dílo. Tentokrát vedení PKB investovalo do projektu pro šest tanečníků, který hostující choreografická dvojice – Uri Igvi a Johan Greben – nazvala Beat.

Nejde tu o žádnou vazbu na hudební styl, ačkoli třpyt černých elastických kostýmů zdobených peřím by tomu celkem nebránil, ale o úder, úhoz jakéhokoli rytmu. A rytmus je taneční a filozofické nekonečno, z něhož Igvi & Greben velkou lžící nabrali porci na téma rituál. Kdo ví, jak k této obecné námětové materii dospěli, a proč se jí rozhodli věnovat. A kdo ví, proč vedení PKB dalo nabídku právě jim, co rozhodlo, čím přesvědčili. Matná vzpomínka na jejich Santa Says Cut It! uvedené se značným dramaturgickým nevkusem spolu s Mats Ekovu Carmen v roce 2008 v Národním divadle v Praze, nedává této volbě příliš šancí.
Co se dá na choreografii Beat ocenit, jsou tanečníci, jejich ohebnost, přesnost, tělesný výraz i technická jistota. Nízko-obsažnému dílu to ale vůbec nepomohlo, ba naopak. Divák nesledoval rozvoj tématu, sdělení, výpověď, ale výkony často na hranici kontorcionistiky či dance jógy. Například ohebnost páteře Jaroslavy Janečkové připomněla scény z hororů, v nichž se lidské médium napadené zlou mocí změní na cosi z gumy a bez kostí, a mluví přitom hrozně hlubokým hlasem (to s hlasem se tady naštěstí nestalo, ale ty záklony mě pořád budí ze sna). Nebo úvodní scéna, kdy se do temného prostoru diagonálou souká po zemi jakési stvoření, které jakoby mělo v útrobách gel a jeho přeléváním dosahovalo změny z místa na místo. Tyto zvláštní tvarové, dynamické kvality nelze nechat bez komentáře, jakož i schopnost souboru sladit se, sjednotit, doplňovat, semknout a fungovat jako jedna hmota. Například v propletencích – lidských pyramidách, uhnětených měkce a pevně nesených do klidných výdrží. Na repríze, kterou jsem viděla záhy po premiéře, však viditelně přibylo nepřesností, což při technické náročnosti choreografie může ohrozit bezpečnost tanečníků. Pozor na to! Jinak je patrné, že soubor výzvu pracovat se zahraničními choreografy přijal s nadšením a obrovskou motivací. Jenže…

 

Rituál Versace či Gabbana aneb Vysaďme lesy z jedniček a nul

Co vyčítám dvojici pánů choreografů, je mělkost zastřená afektem a spekulací. Současné umění už je bohužel takové – snadno se v něm banality vydávají za vize budoucnosti. Igvi a Greben v první části díla představili jakousi post-post-moderní rituální komunitu, která exaltovaným pohybem, disco-noirovými kostýmy a za zvuku, či spíše hluku, těžko popsatelných úderů dospívá složitou cestou do fáze transu. V této části můžeme spatřovat metaforu temného dneška – civilizaci ve vteřině zániku, či jen exhibici pro těla, masky a kostýmy, luxusní, možná trochu dekadentní rituál. Důraz na design je dominantní. Klidně by scénou transu mohlo celé dílo končit – řeklo se vše podstatné. Jenže nastává část druhá, která jakoby vypadla z knihy Současným choreografem snadno a rychle. Lekce jedna – postavte na jeviště mikrofon. Lekce dvě – řekněte něco. Tanečníci, jeden po druhém, předstupují před mikrofony, drží v ruce květináče s trochu vzrostlými stromky a na střídačku pronášejí slova, čísla a občas padne pozdrav „hello“. Má to pěkný rytmus, a dlouho to trvá. Může jít o obraz digitalizace základních kamenů života a komunikace, nebo o obraz příklonu k umělé přírodě a frázím. Kdo ví. Třetí, následující, část potlačuje rytmus a dává zaznít melodii – choreografie vine tanečníky do spletenců a všemožných struktur, jako když se shlukují aminokyseliny a vznikají první organismy. Možná to tak Igvi s Grebenem mysleli, možná jsem úplně mimo. Co však konstatuji s určitostí, je fakt, že choreograficky jde o dílo slabé, ačkoli poučené a jistým způsobem protřelé. Snad se PKB tento kontrakt vyplatí alespoň zkušeností, kterou angažováním zahraničních tvůrců udělal. O průlom určitě nejde. I když bych jej PKB hodně přála.

Choreografie: Ivgi & Greben, Hudba: Tom Parkinson, Asistent choreografie: Sylva Nečasová, Kostýmy: Uri Ivgi, Světelný design: Pavel Kotlík, Světová premiéra: 16.4.2014, Nová scéna Národního divadla v Praze, II. premiéra: 4.5.2014, Nová scéna Národního divadla v Praze
Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?