Menu

Dubnové družení

Dubnové družení
Foto: Vojtěch Brtnický

Tento článek by se také mohl jmenovat – „Mluvme spolu“, neboť to byla hlavní motivace k uspořádání seriálu diskusí věnovaných tanci, které probíhaly v kreativním prostoru Družina v Krymské ulici v Praze každý dubnový čtvrtek (až na ten první, který by kolidoval se zahájením České taneční platformy, takže se začínalo středou). 

Hlavními organizátory byli lidé kolem souboru NANOHACH, jmenovitě Honza Malík s velkou oporou v Janě Novorytové a samotní domácí páni „družináři“ Jan Kalous s Janem Látalem a spol. Večery promotované jako zcela neformální diskuse měly kromobyčejně pevný a přísný pořádek. Začínalo se pokaždé kulturně-umělecky – performancí v prostoru Družiny s jejím specifickým jevištěm – výlohou do ulice. Postupně se v této výkladní skříňce vystřídaly Miřenka Čechová, Jana Vrána, Lea Čapková a studenti Duncan Centra – ti si za svou scénu nevybrali výlohu, ale rovnou ulici před Družinou. Poté následovaly zamyšlené úvodní referáty, které přednesl odborník zasvěcený do tématu, jež se příslušný čtvrtek probíralo.  Pak se ke slovu dostali moderátoři a publikum. Tento model podrobně popisujeme proto, abychom podtrhly vážnost a péči, kterou těmto setkáním organizátoři věnovali. Aby jejích úsilí jen tak nevyšumělo, chceme připomenout několik postřehů a dodat pár komentářů k průběhu a atmosféře „čtvrtků pro tanec“.

Téma první – společnost
Nemohlo se začít obecněji, šířeji a také neuchopitelněji, než debatou o vztahu současného tance a české společnosti.  Vyšlo se z postulátu, že tanec je součástí současného živého uměním as tím má naše společnost obecně napínavé vztahy. Moc na něj nechodí, nerada jej podporuje, neváží si umělců, dokud jsou živi. V zemi bez mecenášské kultury jsou umělci odkázáni na grantovou podporu, s níž neustále města, kraje i stát zastoupený Ministerstvem kultury taktizuje jako s nenárokovatelnou složkou.  Že je podpora umění investicí, se u nás dosud neujalo. Důsledkem je celková nestabilita prostředí, což pro taneční umělce znamená fatální ohrožení. Čas pro ně plyne jinak, než pro spisovatele, či malíře.  Diskutovala se nízká návštěvnost a hodně se skloňoval pojem „public development“, narazilo se i na bludný kruh zvyšování návštěvnosti pomocí „divácky vstřícné“ tvorby.  Připusťme, že práce na marketingu, rozvoji publika, PR je natolik energeticky náročná, že malým nezávislým subjektům těžko zbývají kapacity na vlastní, kontinuální tvorbu. A dále – čím dál víc se v oboru diskutuje téma profesních perspektiv, což silně zajímá dnešní generaci zájemců o studium tance a jejich rodiče, posunují se jejich postoje od idealismu k pragmatismu. Otázka, jak by vypadaly ideální pracovní podmínky současného tanečníka, mnohým vyrazila dech – umějí si něco takového představit? Respektive, proč se nad tím mnozí z nich ještě nikdy nezamysleli?

Z hlediska estetiky se současný tanec v poslední době výrazně napojil na svět divadla.  Divadelní režie začala aktivně suplovat choreografický „gap“ a přinesla tanci řadu pozoruhodných výsledků.  To ovšem českou choreografii nespasí, je třeba jí věnovat daleko větší péči, ať už na úrovni akademického či neformálního vzdělávání.  Je třeba podporovat autorské mozky, lidi s vizí a koncepcí. To byl jeden ze závěrů prvního setkání.

Projekce krátkych filmů

Téma druhé – druhá kariéra
Kariéra umělce / tanečníka je jen jedna a tak zvaná „druhá kariéra“ je její přirozenou součástí. Začíná ve škole, pokračuje na jevišti a pak se překlopí mimo jeviště. Tento pohled zazněl v úvodním referátu. A taky informace o tom, jakou cestou se tanečnice a tanečníci po aktivní kariéře na jevišti vydávají, jak fungují zahraniční organizace, které je v kariérní změně podporují, co se v této oblasti děje nebo co by se výhledově mohlo dít v Česku a jak to celé souvisí s obecnou situací na trhu práce a s trendy v zaměstnanosti. K pohledu, který se hodně zaměřuje na kontext, zazněl i názor o specifičnosti tanečníků – jejich práce s tělem je oproti jiným oborům výjimečná a vyžaduje specifická řešení. I další protinázory dodaly diskusi širší perspektivu. Je přeci normální, že tančíme, učíme, produkujeme atd., děje se to přirozeně, tak na co potřebujeme nějaké speciální programy pro podporu „druhé kariéry“? To je platný názor, ale je třeba mít na paměti, že platí jen pro někoho. A že lidé z nezávislé scény mají často oproti lidem z baletních souborů v něčem náskok – za svou taneční kariéru se toho naučili víc, jejich pohled nebyl tak striktně soustředěný jen na tanec. Kontraargument vychází i ze zahraničních studií – tam, kde existují centra pro podporu tanečníků ve změně, umějí si tanečníci představit pestřejší škálu cest, kterými by se dál mohli vydat. Neskončí jen u toho, že mohou přejít z tance k produkci nebo managementu. Zazněl také terminus technicus „přenositelnost kompetencí“. Co se naučíme v jednom oboru, můžeme uplatnit v jiném. A tanečnice a tanečníci neumí jen tancovat, umějí také dobře pracovat v týmu, uplatnit silnou disciplínu a podobně.

Téma druhé kariéry velmi souvisí s ostatními diskusními tématy – taneční kariéra se realizuje ve společnosti, v níž má taneční scéna nějakou pozici. U nás jistě ne ideální, což plyne i z její velké závislosti na grantovém financování (tedy z veřejných rozpočtů), to jí na kredibilitě spíše ubírá. Přes čtvrt stoletou snahu je taneční scéna u nás stále v plenkách – viděno z hlediska naprosté nejistoty financování, udržitelnosti, pracovních příležitostí a pracovní perspektivy v oboru, spolupráce napříč sektorem... Kdyby sektor přišel o dobrovolnickou práci, odhaduji, že by se zhroutil. A to ovlivňuje i možnosti budování systému na podporu druhé kariéry. Jak kariérní téma souvisí se školstvím a tvorbou jako takovou, je nasnadě.

Téma třetí – tanec jako produkt
Hovořit o tanci jako o produktu slibovalo ekonomickou a marketingovou diskusi, ale organizátoři na to šli trochu od lesa. Hodně času se strávilo tím, že současní tvůrci usazení v panelu – konkrétně – Mirka Eliášová, Hana Turečková – Polanská, Vilo Dočolomanský a Michal Záhora povzbuzovaní moderátorkou Zdeňkou Brungot – Svítekovou referovali o tom, jak tvoří svoje „produkty“. Pro diváky bylo celkem složité si propojit nastolené téma diskuse s pohledem do autorských kuchyní, jakkoli byl v některých případech zajímavý a podnětný. Referát Marie Kinsky konečně zmínil klíčová slova zapadající do marketingového slovníku - „nabídka“ a „poptávka“. Na to mohl navázat Jiří Sulženko, který ve druhé polovině debaty řekl to zásadní: v Česku není trh. Aby mohlo taneční dílo přinést zisk, musí si jej diváci kupovat – v současné infrastruktuře několika domácích stagion při příslovečně nízké návštěvnosti to není možné zajistit. 10 – 15 repríz  je z hlediska návratnosti investic do vzniku díla nedostatečné. Dílo musí cestovat nejen u nás, ale i po světě. V domácích podmínkách ale vidí Sulženko jednu významnou rezervu, a to jsou kulturní zařízení v malých městech a obcích. Tam je třeba zaměřit pozornost a nabízet „produkty“ současného umění. Kdyby existoval nějaký program pro inovaci této husté nezmapované sítě, mohli by se diváci na konci světa stát svědky současné umělecké výpovědi.  No, proč ne – například ve Strunkovicích nad Blanicí mají multifunkční kulturní zařízení – kulturní dům s tělocvičnou a saunou. To není špatný základ.

Co ovšem v Česku také chybí, jsou šikovní agenti, kteří by tanec prodávali. Agenti, kteří budou stát mezi umělci a trhem a budou mít na starosti prodej. Chybí, protože je tanec neuživí.

Performance ve výloze - Lea Švejdová

Téma čtvrté – vzdělávání
Asi nejpalčivějším tématem současného tance, vzděláváním, se zabývala poslední dubnová diskuse. O jeho „hořlavosti“ sice svědčil fakt, že téma vzešlo z konsenzu účastníků první diskuse a plný sál diskutujících, ale už ne jejich složení. Většina publika, až na pár výjimek, reprezentovala duncanovskou školu a její filozofii. Proto se dlouho ladila atmosféra nastolená tématem „příkopů“ a „řevnivosti“,  „nespravedlivým a nerovným vývojem tanečních proudů“, zkrátka tématem balet vs. současný tanec. Kdo se trochu orientuje v domácí taneční historii, nemohl se Evě Blažíčkové divit, že tuto vývojovou okolnost důrazně zmínila. Ale doba pokročila. Dnešní generace by už ráda příkop zavezla společnou prací a tvorbou, a nad minulými křivdami už dál neztrácela svůj čas – tak, jak o tom v Družině hovořila Lenka Flory, Václav Kuneš a další… Kéž se to podaří.

Když se pak posluchači dočkali konce klopotného úvodu předneseného Zuzanou Smugalovou, mohly se položit otázky jako např.: Jak je možné sladit náročnou technickou taneční přípravu s nároky rámcově vzdělávacích programů? Jak je možné udržet na školách krok s dynamicky se rozvíjejícím tanečním uměním ve světě? Mají konzervatoře vyhovět tomu, co ve světě „frčí“, kam kráčejí idea-makeři, velké company, nebo se věnovat práci na své umělecko-pedagogické koncepci? Jaký je přístup pedagogů ke studentům? Je autoritativnost pro žáky přínosná, nebo demotivující? Patří vážení klasických tanečnic a tanečníků v růstovém období ještě do 21. století? Jaké jsou perspektivy absolventů? Jaká je role rodičů a jejich komunikace s pedagogy? Těch otázek padla celá řada. Na některé se odpovědělo, na jiné nikoli. Jednoznačnou odpověď však měla kruciální otázka: Kde začít s nápravou? Odpověď zněla: V přípravě pedagogů. Je to jasné jako instrukce při pádu letadla – nejdříve si nasadí dýchací přístroj dospělí, a ti pak pomohou dětem.  

Diskuse jsou potřeba a jejich organizátoři v Družině si za ně zaslouží pochvalu. S diskusemi je ale jeden problém: jak investovanou energii překlopit do reality v podobě nějakých změn? A chceme ty změny vůbec, když sice všichni dokážeme identifikovat chyby v systému, ale zároveň moc dobře víme, že stroj je relativně namazaný a zatím pořád ještě jede? Možná není třeba vyvíjet nějakou speciální a cílenou sílu, ale v hlavách lidí uvíznou myšlenky, které se po čase někde projeví. A když se neprojeví? I to bude důležitá zpráva.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?