Menu

Radim Vizváry píše pro Taneční zónu

Radim Vizváry píše pro Taneční zónu

První číslo Taneční zóny roku 2014 je na světě. Na jeho stránkách najdete mj. i zamyšlení performera a pedagoga Radima Vizváryho nad osudem a perspektivami české pantomimy. Jeho podnětný článek vám přinášíme jako pozvánku k dalším textům zalistovaným v naší taneční revue!

A TEĎ JE S PIEROTEM KONEC ANEB JE ČESKÁ PANTOMIMA MRTVÁ?

Pokud se zamyslím nad stavem současné pantomimy domácí provenience a měl-li bych být upřímný, použil bych větu spisovatele Paula Marguerittea, který už na konci 19. století řekl: „A teď s Pierotem je konec; zbývající mimové jsou staří a pantomima je mrtvá. Ach! Jen ji oživit a transformovat!“

Dnešní divák už apriorně vnímá slovo pantomima jako zkostnatělý výraz. Proto se divadelní teoretici přiklánějí k výstižnějšímu pojmenování mime - mimické umění neboli mimické divadlo. Když se řekne pantomima, všichni si vybaví bíle nalíčeného mima osahávajícího imaginární zeď nebo Jaroslava Čejku s jeho slepicí. Bohužel. Ale vlastně bohudík. Mnozí si pantomimu spojí s osobnostmi Borise Hybnera nebo Bolka Polívky a znalejší zavzpomínají na Marcela Marceaua, Ladislava Fialku nebo na slavnou éru moderní české pantomimy přelomu 60. a 70. let minulého století. Ale kdo je ta naše „slavná éra“?
Po smrti Ladislava Fialky česká klasická pantomima ztratila reprezentativní osobnost, přišla o platformu věnující se umění tohoto oboru a ztratila i publikum. Důvod byl prostý, ale fatální: Fialka neměl pokračovatele svého formátu.

Ctibor Turba a po něm Boris Hybner začali v 90. letech vyučovat pantomimu na pražské HAMU, ale zaplatili za to velkou daň – přestali hrát. Přestože se vedení Fialkova souboru po jeho smrti v roce 1991 ujala Ludmila Bílková a ve spolupráci s Viktorem Hlobilem dokončila Fialkovu rozdělanou inscenaci Poutník, dostali oba v roce 1993 výpověď z Divadla Na zábradlí. Fialkovci potom krátce hostovali v Divadle v Celetné, ale nepříznivá ekonomická situace souboru zapříčinila jeho konec. Byla zrušena i - v 80. letech pro moderní pantomimu významná - scéna Branického divadla pantomimy. Navíc se po roce 1989 pod přílivem nejrůznějších nových forem pohybového divadla ještě více zúžil prostor pro klasickou pantomimu. Narušila se kontinuální činnost řady souborů i jednotlivců a spolupráce představitelů české němohry a její tradiční hodnoty a motivace k udržování žánru začaly upadat.

A dnes? V interpretaci klasické pantomimy se stále víc ztrácí její autentická poetika, mnohdy se degraduje technická vyspělost stylu nebo tvůrce vykročí z oboru. Proč? Mnozí mimové zpohodlněli a pantomima se pro ně stala „dělnickým“ způsobem živobytí – kšefty na komerčních akcích, pantomima v černých divadlech, konzervativní repertoár sólistů a skupin, které – dle mého názoru - neuctivě zacházejí s tak sofistikovaným uměním, jakým je pantomima. Tito umělci nesmírně škodí našemu oboru. Místo, aby jej rozvíjeli a reflektovali aktuální otázky soudobého světa, zamrzli v kopírování marceauovského stylu, umělecky zakrněli a dnešním divákům pantomimu doslova znechutili. Na jevišti tak můžeme vidět individuality s vyhaslou kariérou, degenerativní technikou a uměleckou rigiditou.

V tom vidím příčinu divákova váhání, který při zjištění, že jde na pantomimu, se mnohdy na podpatku před divadlem otočí a vrátí se zpátky, odkud přišel. Nebo mu při nejmenším přeběhne mráz po zádech. Problémem ale není pantomima jako žánr, ale počínání některých představitelů, kteří ji dnes reprezentují.
Na druhou stranu životní trendy dnešního světa, zrychlená komunikace a komerční tlak neustále ovlivňují poptávku společnosti po něčem novém. Spletitost této situace pobízí umělce k agresivní sebeprezentaci, potlačuje jeho sensitivní vnímání vlastních prožitků a sociální citlivost. Pod tlakem médií dochází k proměně vkusu dnešní divácké obce. Její značná (snobská) část má vůči klasické pantomimě silné předsudky, aniž by se zajímala o její aktuální podoby.
Ale jaká ta současná podoba u nás je? Vnější technické nároky dnešní společnosti degradují němohru natolik, že divák klasické pantomimě přestává rozumět a dochází k dojmu, že pantomima je mrtvá. Mnozí lidé už tuto vyjadřovací a sdělnou formu ani neznají. Za jedinou možnou záchranu tohoto umění – podle mne jednoho z nejcitlivějších a nejcitovějších vůbec - pokládám pedagogickou činnost. Je to důležité jak pro zachování už poměrně bohatých tradic, tak i pro její vývoj. Není dnes už mnoho opravdových Mistrů tohoto žánru, a to ani v globálním kontextu. Ti, kteří se v této oblasti pohybového umění pohybují, by ale neměli dbát jen na tradice, ale měli být především velmi inovativní. Jak pro dobro samotné pantomimy tak i proto, aby jejich studenti uspěli v konkurenčním boji s představiteli ostatních divadelních žánrů.

Když se zamýšlím nad vzděláváním v oboru pantomimy, trápí mě, že na českých školách není pro ni větší prostor. Platí to ale nejen pro pantomimu a divadlo, ale pro celou oblast umění. Už na základních školách není v dětech rozvíjen vztah k umění, nemají čas a prostor k tomu, aby mohly poznávat a vnímat současné umění. Dostanou-li se s ním do styku, tak jenom proto, že musejí. Měli bychom učit své děti, žáky a studenty, leckdy i své kolegy, aby byli znalí tradic a současně aby byli otevření a hledali kolem sebe stále něco nového. Poznání „něčeho jiného“, ať už pozitivně či negativně působícího, slouží k tříbení vkusu a uvědomování si, co a jak vlastně od života chceme, což je základní předpoklad pro samostatnost a vyspělost. Jedince i společnosti.

Chceme-li svým snažením přispět k rozvoji pantomimy, měli bychom mít na mysli, že dnes vyžaduje zásadní oživění jejích elementárních základů a včlenění do komplexního pojetí soudobé divadelní tvorby. K tomu může dojít, jen pokud umělci (a pedagogové) budou usilovat o revitalizaci klasické poetiky a inovaci tradiční dramaturgie. Technika mimu se vyvinula, stala se vysoce náročnou pohybovou disciplínou a její inovátoři často předčí své předchůdce. Právě takové tvůrce potřebujeme.

Stále věřím, že obor pantomimy má ve své znovuobrozené formě budoucnost. K tomu je nutná transformace zastaralé formy, dokonalost provedení fyzického pohybu a schopnost detailního gesta pro jasné ztvárnění dramatického výrazu a sdělení. A samozřejmě také aktuální témata.
Věřím, že pantomima žije a její slavná éra zase přijde.

Radim Vizváry

Mim, performer, pedagog, absolvent Hudební a taneční fakulty AMU v Praze katedry pantomimy. Je spoluzakladatel mezinárodně úspěšného divadelního souboru Tantehorse a souboru Mime Prague. V současné době působí především v Německu a Polsku. V Berlíně je spolupracujícím pedagogem vzdělávacího oboru Pantomime na škole Die Etage.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?