Menu

Sticker

Sticker

Jednou z inscenací prezentovaných na festivalu Malá inventura byla poučná performance Sticker vytvořená triem Veling – Bárta – Třešňáková, které na sebe před rokem upozornilo konceptuálně-aktivizačním dílem Tak přesně o ráji to není. Ani tentokrát to o ráji moc nebude…

Dívat se pořád do stejných očí, celé noci poslouchat stejné chrápání, snášet ty malé zlozvyky, které nám kdysi připadaly roztomilé, a neustále dýchat jeden vzduch. I ta nejryzejší láska se zkrátka časem oprýská a vztah může být najednou pro oba moc těsný.

Tohle odvěké téma lidské existence zpracovali Halka Třešňáková a Jan Bárta ve své nové inscenaci Sticker. Dvojice, která spolu nepracuje poprvé, i tentokrát přizvala holandskou režisérku Milou Veling. Do jaké míry byla koncepce čistě v jejích rukou, není zřejmé; jisté ovšem je, že dějový rámec naznačený v anotaci představení se poněkud ztrácí. Že se ocitáme na návštěvě u distingovaného páru, na návštěvě, která se postupně zvrtává ve sled trapných pošťuchování a manželských bojů, nám může poměrně snadno úplně uniknout. To ale nakonec vůbec nevadí, inscenace totiž sama nabízí mnohem širší možnost výkladu. Jemně a nenápadně konstruuje celý průběh vztahu onoho páru na úrovni.

Okouzlila ho hned, jak se poprvé poznali. Po zdárném lovu ji dostal a teď spolu sdílejí nóbl byt. V představení je jeho centrem veliký čtvercový koberec – místo jejich setkávání, holywoodských polibků s hlubokým záklonem i více či méně fyzických bojů. Od počátku je jasné, že tenhle vztah už nějakou tu dobu trvá. Ony filmové polibky jsou jen letmými záblesky z minulosti, které stále častěji střídá neosobní vyhýbání se v úzké chodbě společného bytu. Zprvu se jen trochu rozpačitě obcházejí, posléze se jeden druhému uhýbají s netrpělivostí a střeží se i jen letmého pohledu. Tímhle jednoduchým, periodicky se opakujícím scénickým nápadem tvůrci dokonale ilustrují přímou cestu od radosti z přítomnosti toho druhého přes jeho ignoraci až k iritované nesnášenlivosti.
A opakování scén, vždy jen s drobným posunem ve výrazu obou herců, je vlastně hlavním motivem inscenace. Stejně jako se pravidelně potkávají vprostřed koberce, na němž se – nejprve vroucně, poté spíš v křečovité hře na šťastný pár – líbají, nebo v úzké chodbičce, stále dokola taky prožívají tytéž situace. Tenhle princip tak nápaditě odkazuje ke stereotypu, k němuž dlouhodobé vztahy nutně spějí. Především ale opakování stejných situací, jež ovšem s postupem času oba aktéři prožívají trochu jinak, divákovi důmyslně a na drobounkých nuancích ukazuje vývoj jejich společného života.

I proto byla v inscenaci podstatná herecká práce, nejen ta čistě pohybová. A v ní Třešňáková i Bárta rozhodně uspěli. Kromě strojených úsměvů a póz dokonalých lidí v dokonalém manželství, dokázali citlivě ztvárnit i mnohem jemnější emoce, a navíc mezi nimi přecházet ostrými střihy. Byli lhostejní, zákeřní, žárliví, zuřiví i rezignovaní. Střídání a opakování stejných situací ovšem začalo postupně trochu nudit – tempo mírně klesalo, místo aby gradovalo. Naštěstí pak ale inscenace vzala nečekaný směr a všechny ty drobné útoky a dušené emoce propukly naplno. Elegantní manželský pár se přestal hlídat, oba vypnuli své vnitřní kontrolory a bezostyšně se pustili do bitky. Z pomalého pošťuchování přešli do zuřivého souboje a z čtvercového koberce se rázem stal ring. Společensky odění manželé se zmítali v klubku po zemi a neartikulovanými zvuky s beznadějí v očích jeden na druhého poštěkávali. V téhle fázi byla obzvlášť rozkošná Halka Třešňáková, která se v malých černých šatičkách odhodlaně pustila do boje, plivala kolem sebe a rozčileně frkala. Po fenomenálním závěrečném střetu zůstal každý boxer na své straně ringu – dělila je propastná dálka, a přesto měli v očích blízkost a smíření s osudem. Nebo snad lásku?

Duo Třešňáková – Bárta tentokrát jasně dokázalo, že divadlem se dá vypovědět mnohé, aniž by se toho muselo mnoho napovídat. A jejich Sticker originálně připomněl, že životní partner je občas jako otravná lepenka, která se vám přilepila k noze. Odtrhnout ji by ale bolelo tak moc, že se s ní raději naučíte žít...

STICKER / Milou Veling, Jan Bárta a Halka Třešňáková
hrají: Jan Bárta, Halka Třešňáková, hudba/text: David Hlaváč, Ganz Egal, idea: Jan Bárta, Halka Třešňáková, produkce: Markéta Černá, režijní spolupráce, scéna: Milou Veling, světla: František Fabián, vizuál: Michaela Klakurková

Klára Fleyberková

Klára Fleyberková vystudovala Estetiku na FF UK, poté Teorii a kritiku na DAMU a následně se vrhla na psaní. Uměleckou scénu - především tu českou - se pokouší pojímat v celé její šíři, takže píše o literatuře, výtvarném umění, ale v první řadě o divadle všeho druhu. Kromě Taneční zóny externě spoupracuje s A2, Radiem Wave, Aktuálně.cz nebo se Salonem Práva. Ve volném čase pak dělá přesně to, co jindy - čte knížky, chodí do divadla a občas jen tak odpočívá...

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?