Sobotní odvážný Bazaar

Sobotní Bazaar © Vojtěch Brtnický

Fes­ti­val ve fes­ti­va­lu – work in pro­gress – stud­ni­ce inspi­ra­ce – mís­to setká­vá­ní – dis­ku­ze o tom, co uměl­ce sku­teč­ně posou­vá – prů­řez umě­lec­kou tvor­bou napříč Evro­pou zkon­cen­t­ro­va­ný na jed­no mís­to – jeden čas. Vítej­te na Sobot­ním Baza­a­ru, mís­tě jako stvo­ře­ném pro sdí­le­ní odváž­né praxe.

I love you all

Jakou váhu má vztah mezi fanouš­kem a celebri­tou? A tou celebri­tou mys­lím koho­ko­li od lokál­ní hvězdy neko­neč­né­ho seri­á­lu až po uměl­ce s glo­bál­ním zása­hem. Zaži­li jste někdy reál­ný crush, guil­ty ple­a­su­re nebo snad sku­teč­né souzně­ní s něčí osob­nos­tí a jejím vyjá­d­ře­ním skr­ze umě­ní? Danie­la Komę­de­ra & Domi­nik Wię­cek (PL) při­chá­ze­jí na Baza­ar s roz­pra­co­va­ným dílem Ship to Wreck inspi­ro­va­ným do vel­ké míry osob­nos­tí zpě­vač­ky Flo­ren­ce Wel­sh. Vyu­ží­va­jí záznam její řeči během kon­cer­tu, její výraz­né fyzic­ké vze­zře­ní a prá­ci s ním, za pomo­ci loo­pe­ru berou do hry zvu­ky sálu, tlu­ko­tu srd­ce, vlast­ní zpěv a mode­lu­jí je dál. V nový diva­del­ní tvar.

Sobotní Bazaar © Vojtěch Brtnický

Prá­ci s nečí osob­nos­tí a její inter­pre­ta­ci vní­mám jako odváž­ný dia­log. Mezi inter­pre­tem a jeho fanouškem/odpůrcem/porovatelem. Tím se vra­cím k původ­ní otáz­ce o vzta­hu mezi celebri­ta­mi a jejich fanouš­ky. Z dří­věj­ší­ho pla­to­nic­ké­ho obdi­vu se pomo­cí tech­no­lo­gií lze dnes dostat k poci­tu, že kdo­ko­li na soci­ál­ní síti je náš kama­rád. Pře­ce ho zná­me, vždyť jsme vidě­li, co měl vče­ra k obě­du a kam jde dnes večer na drink. Ten­to kla­ma­vý pocit blíz­kos­ti nás může zavést do nebez­peč­né ilu­ze faleš­né­ho přá­tel­ství. Nicmé­ně tahle min­ce má i svou dru­hou stra­nu a na ní jsou vel­ká pozi­ti­va. Odda­nost, nadě­je, iko­nič­nost, inspi­ra­ce pro ty, kte­ří potře­bu­jí v živo­tě něče­mu věřit, něko­ho obdi­vo­vat, napo­do­bo­vat nebo se odra­zit a tvo­řit svá vlast­ní umě­lec­ká díla. A pokud obdiv k něko­mu nene­se tyto vzne­še­né myš­len­ky, mini­mál­ně může být akce­le­rá­to­rem exta­tic­kých zážit­ků, uvol­ně­ní nebo dět­ské radosti. 

Syro­vé kouz­lo Maďarska

Stůl pro­stře­ný pro dva, gigan­tic­ká cibu­le a dvě hol­ky, kte­ré se ji sna­ží sníst. Nati­o­nal Per­for­man­ce Art The­a­t­re Collecti­ve (HU) při­ná­ší ukáz­ku své prá­ce na per­for­man­ce Miss Hun­ga­ry plus sil­ný čicho­vý i emo­ci­o­nál­ní záži­tek. Kon­zu­ma­ce syro­vé cibu­le, navzdo­ry tomu, že tím kon­zu­men­tem nejsem já, ve mně vyvo­lá­vá dávi­vý reflex a slzy. Doslov­ně se jí pak dáví její pra­vé kon­zu­ment­ky a pře­chá­ze­jí v pláč, i když se sna­ží mě pře­svěd­čit tom, že to není cibu­le, ale vel­mi spe­ci­ál­ní a chut­ná maďar­ská slad­ká bram­bo­ra. Podob­ně jako, když se mě sna­ží někte­ří nejme­no­va­ní poli­tič­tí před­sta­vi­te­lé libo­vol­ných stá­tů pře­svěd­čit o tom, že toto koleč­ko je sku­teč­ně zele­né, glo­bál­ní otep­lo­vá­ní nee­xis­tu­je, Rus­ko je obě­tí ukra­jin­ské agre­se a man­žel­ství pro všech­ny je ďábel­ským nástro­jem k roz­vra­tu “tra­dič­ní rodiny”. 

Ne, že bychom všu­de v Evro­pě měli stej­né pod­mín­ky. Nicmé­ně pokud se baví­me o mož­nos­ti opus­tit vlast­ní zemi, o kte­ré Miss Hun­ga­ry vyprá­ví, někte­ré poci­ty budou sdí­le­né kde­ko­li na světě.

Jak snadné/těžké je dnes, v době digi­tál­ní­ho nomád­ství a neo­me­ze­ných mož­nos­tí, ode­jít z vlast­ní země a žít jin­de? Chy­bě­li by nám přá­te­lé, rodi­na, řeč nebo snad kul­tu­ra? Před­sta­va novo­do­bé emi­gra­ce je pro mě vel­mi obtíž­ná. Ale co když se někdy dosta­ne i čes­ká poli­tic­ká situ­a­ce tak dale­ko za hra­nu? Tře­ba tam, kde se nachá­zí situ­a­ce v Maďar­sku, Pol­sku nebo Bělo­rus­ku? Je jed­no jaký je rok nebo z jakých důvo­dů odchá­zí­me, tak jako tak doma nechá­vá­me naše blíz­ké a vrhá­me se vstříc nezná­mé­mu. A kdo ví, jest­li tam za sed­me­ro hora­mi a řeka­mi to bude lep­ší. Jsme-li na pochy­bách, může­me si říct o radu. Kéž by to fun­go­va­lo vždyc­ky tak, že se jako v Chce­te být mili­o­ná­řem může­me obrá­tit na divá­ky nebo pří­te­le na tele­fo­nu. Tře­ba by mi moje babič­ka taky řek­la ať neod­chá­zím. I když, je doma pořád ješ­tě něco, za co sto­jí za to bojo­vat a trpět? 

Sobotní Bazaar © Vojtěch Brtnický

Pre­si­dent offi­ce aneb kouz­lo veřej­né samoty

Od roku 2013 a do roku 2023 byl pre­zi­den­tem Čes­ké repub­li­ky Miloš Zeman. Za těch 10 let poli­tic­ké­ho i morál­ní­ho tem­na se děly věci. Věci, kte­ré mno­zí z nás vůbec netu­ši­li, kte­ré jsou dale­ko dale­ko za hra­nou čeho­ko­li, a kte­ré byly, jsou a ješ­tě chví­li budou téma­ty inves­ti­ga­tiv­ní žurnalistiky. 

Roman Poli­ak a Anto­nie Raši­lo­vo­vá pra­cu­jí na per­for­man­ce Zad­ním vcho­dem na hrad, kte­rá mapu­je pří­běh novi­nář­ky Zdi­sla­vy Pokor­né. Ženy, kte­rá pre­zi­dent­skou kan­ce­lář “obtě­žo­va­la” svou pří­tom­nos­tí den­ně po něko­lik měsí­ců a sna­ži­la se roz­krýt poza­dí dosta­ve­ní­ček za její­mi zdmi. 

Mapu­je ji ne z pohle­du novi­nář­ky, kte­rá se dívá na hrad, ale z pohle­du jaké­ho­si ano­nym­ní­ho pozo­ro­va­te­le, kte­rý sle­du­je hodi­ny a hodi­ny sedí­cí ženu, kte­rá při­šla s jas­ným úmys­lem a času má dost. To, že něko­ho zner­vóz­ňu­je nebo, že snad může být nepo­ho­dl­ná pomiň­me. Jak ale vypa­dá tako­vé seze­ní? Co všech­no skrý­vá její kabel­ka, kolik men­to­lek a čoko­lád se dá za den sníst, jaké polo­hy při seze­ní může vystří­dat a čím se zabý­vá, když zrov­na není na co se dívat a zapi­so­vat. Mra­ven­čí prá­ce ztvár­ně­ná úspor­nou for­mou veřej­né samo­ty Roma­na Poliaka. 

Poli­ti­ka je seme­niš­těm sati­ry, a i když Zdi­sla­va Pokor­ná už svou prá­ci vlo­ni pub­li­ko­va­la v kni­ze Zema­no­vo finá­le, na dokon­če­ní per­for­man­ce inspi­ro­va­né kau­zou “hrad” se upřím­ně těším. Lep­ší mate­ri­ál už snad ros­te jen ved­le na Slo­ven­sku, bohužel.

Odkud to při­šlo? Od nás to nemají.

Nako­nec kino. Vrcho­lem mojí účas­ti na letoš­ním jubi­lej­ním Baza­a­ru byl Adam Dra­gun a jeho odváž­ná pra­xe je zhmot­ně­ná v krát­kém sním­ku s odváž­ným názvem Prcat. Kolik z nás, ať už jsme z kte­ré­ko­li gene­ra­ce, je schop­no ote­vře­ně mlu­vit o sexu a navíc se svý­mi pra­ro­di­či? Adam ve svém doku­men­tu pou­ží­vá vel­mi jed­no­du­chých pro­střed­ků – dvě kame­ry, dva pohle­dy, jed­no téma, jed­na rodi­na – mno­ho roz­dí­lů. Je to koláž roz­ho­vo­rů jeho a jeho čtyř pra­ro­di­čů. O tom, jaké to teh­dy bylo, když se sezná­mi­li, jaká byla spo­le­čen­ská réto­ri­ka v době jejich dospí­vá­ní, jaké byly tra­di­ce, prak­ti­ky nebo nao­pak tabu. Dnes jsme zvyklí ve veřej­ném pro­sto­ru roze­bí­rat kde­čí sexu­a­li­tu na prvo­či­ni­te­le, bavit se ote­vře­ně o čem­ko­li intim­ním, ale v dobách rané fáze dospě­los­ti našich pra­ro­di­čů i rodi­čů to roz­hod­ně neby­lo zvy­kem. Mož­ná pro­to půso­bí jed­no­du­ché otáz­ky vnu­ka smě­rem k babič­kám a dědům lech­ti­vě, naiv­ně a někdy i banál­ně a humor­ně. Nicmé­ně oce­ňu­ji Ada­mo­vu odva­hu téma otevřít a vést mezi­ge­ne­rač­ní dia­log. Nic v něm není samo­zřej­mé, ani to, že pra­ro­di­če budou chtít odpo­ví­dat a že se jim do odpo­vě­dí bude chtít. 

Pri­mi­tiv­ní kame­ra je v pří­pa­dě doku­men­tu jed­no­du­chým nástro­jem k zachy­ce­ní rea­li­ty. Jako bych byla nevi­di­tel­ným účast­ní­kem roz­ho­vo­ru, nicmé­ně roz­ho­vo­ru s někým vel­mi blíz­kým. Stá­vám se na chví­li sou­čás­tí rodi­ny a můžu se podí­let na něčem tak krás­ném, jako je roz­ho­vor s pra­ro­di­či. Adam si vybral sex, stej­ně tak by ale mohl vést roz­ho­vor o ori­en­ta­ci, poli­ti­ce, vzdě­lá­vá­ní, výcho­vě nebo prá­ci. Před­po­klá­dám, že by byl podob­ně zají­ma­vý. Ale pře­ce jen sexu­a­li­ta je něčím, co nás všech­ny bez výjim­ky ovliv­ňu­je, všich­ni ji máme a něja­kým způ­so­bem pro­je­vu­je­me. Je něčím bazál­ním ať už je nám 5, 18 nebo 80. Je barev­ná, odliš­ná, odliš­ně pro­je­vo­va­ná, nená­vi­dě­ná, milo­va­ná i poli­ti­zo­va­ná a zne­u­ží­va­ná. Je aktu­ál­ní a evi­dent­ně stá­le nedo­sta­teč­ně dis­ku­to­va­ná. A co vy bavi­li se v vámi rodi­če o sexu?

Sobotní Bazaar © Vojtěch Brtnický

Sobot­ní Bazaar

Danie­la Komę­de­ra & Domi­nik Wię­cek (PL): SHIP TO WRECK

Nati­o­nal Per­for­man­ce Art The­a­t­re Collecti­ve (HU): MISS HUNGARY

Roman Poli­ák & Anto­nie Raši­lo­vo­vá (CZ): ZADNÍM VCHODEM NA HRAD

Prcat – Adam Dragun

Lectu­re per­for­man­ce: Adam Dragun

Tvůr­ci fil­mu Prcat: Dra­gun, Šte­fan­co­vá, Czi­tó, Bango

Hud­ba: FVLCRVM, Adam Dra­gun, Patrik Nagy a další

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *