Be nothing but love. F*cking Beautiful Spring v Ponci

Markéta Jandová © Spitfire Company

V úte­rý 9. dub­na měly návštěv­ni­ce Čes­ké taneč­ní plat­for­my pří­le­ži­tost shléd­nout cho­re­o­gra­fii Mar­kéty Jan­do­vé a režii Pet­ra Bohá­če F*cking Beau­ti­ful Spring. Ve feno­me­nál­ním ligh­t­de­sig­nu Jiří­ho Šmir­ka pohy­bo­vě exce­lo­va­la sama Jan­do­vá, a labu­tí pís­ni vyhlá­še­ných Spit­fi­re Com­pa­ny zazní­va­ly hlu­bo­ké tóny nevě­do­mí, jež slý­chá­me, když se pono­ří­me hlu­bo­ko pod hla­di­nu … sku­teč­nos­ti, kaž­do­den­nos­ti … když se pro­bou­zí jaro, a Wen­d­la se úpl­ně necí­tí na tanec s ním. 

Do kru­ho­vé lehce nad povrch pod­la­hy diva­dla Ponec vyvý­še­né a třpy­ti­vé scé­ny (Petr Boháč) vstu­pu­je taneč­ni­ce (Mar­ké­ta Jan­do­vá). Aktér­ka se z her­ní­ho pro­sto­ru roz­hlí­ží po divá­cích ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček. Kaž­dý z divá­ků dostal při vstu­pu do aré­ny binau­rál­ní slu­chát­ka, jejichž kouz­lo limit­ní­ho roz­dí­lu frek­ven­ce 30 Hz oce­ní­me již v prv­ních minu­tách insce­na­ce, v níž se pro­bou­zí jaro, ale také kepor­ka­ci hlu­bo­ko v našem nevě­do­mí: díky binau­rál­ní­mu efek­tu a drob­né­mu roz­dí­lu ve frek­ven­ci máme jako divá­ci sku­teč­ně „pocit“ pro­sto­ro­vé­ho a pohyb­li­vé­ho zvu­ku.  Do něj se jako do hlu­bin psýché noří i aktér­ka, s in-ear slu­chát­ky, při­le­pe­ný­mi k uším. Vstu­pu­je na pódi­um v šaj­nu, zatím­co ve slu­chát­kách se divá­kům ozý­va­jí zvu­ky jaké­ho­si unbo­xin­gu, šus­tě­ní oba­ly a papí­rem. Cosi před­čí­tá pohnu­tým hla­sem, zřej­mě v ang­lič­ti­ně, ale slo­vům v tuto chví­li není zře­tel­ně rozu­mět. Ve slu­chát­kách se ozý­vá zvuk splách­nu­tí, násle­do­va­ný zvu­ky deš­tě. Aktér­ka krou­ží prs­ten­co­vým jeviš­těm, zvu­ky deš­tě evo­ku­jí sprchu, umý­vá­ní, taneč­ni­ce se vzpří­me­ně lad­ně pro­chá­zí arénou.

Náh­le, jako by se taneč­ni­ce ocit­la pod hla­di­nou: při­způ­so­bu­je vláč­né pohy­by vod­ní masou tlu­me­ným zvu­kům, jež se nám ozý­va­jí ve slu­chát­cích, pod­moř­ské zvu­ky a táh­lé pís­ně velryb, ale atmo­sfé­ru budu­je a dokres­lu­je zejmé­na ligo­ta­vé svět­lo (Jiří Šmirk). Svět­lo „hra­je vodu“, její pohy­by, její dyna­mi­ku i maso­vost, svě­tel­ná plo­cha se na třpy­ti­vé scé­ně chvě­je, jako by se kolé­ba­la s vod­ní hla­di­nou: „svět­lo hra­je vodu,“ opa­ku­ji si zno­vu v duchu, a mys­lím na Honz­lův Pohyb diva­del­ní­ho zna­ku, atmo­sfé­ry Ger­no­ta Böhme­ho, a na fas­ci­nu­jí­cí jed­no­du­chost, v níž lze zahléd­nout kouz­lo divadla.

Na povrchu pódia se obje­vu­je ost­rý šajn, prud­ce se roz­tá­čí ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček. Rota­ce šaj­nu zrych­lu­je, barva se mění do rudé, taneč­ni­ce se točí stří­da­vě pro­ti pohy­bu šaj­nu, zvuk v binau­rál­ních slu­chát­cích „sle­du­je“ pohyb na scé­ně, jako by „obí­hal“ aré­nou spo­lu se šaj­nem a taneč­ni­cí, může­me ho jen nevě­říc­ně „sle­do­vat“, zkla­ma­ní a pře­kva­pe­ní, že ho vlast­ně neza­hléd­ne­me. Zna­ve­ná taneč­ni­ce padá na pódi­um, hla­si­tě oddychu­je. Ve slu­chát­cích se ozý­vá hluk ote­ví­ra­ných dve­ří, svě­tel­ný vír na scé­ně se zvět­šu­je, zazní­va­jí tóny ope­ry El Niňo ame­ric­ké­ho skla­da­te­le Joh­na Adam­se (*1947), i zvu­ky ope­ry „obí­ha­jí“ scé­nu ve slu­chát­cích divá­ků a diva­ček. Tanečnice/aktérka opět upa­dá na pódi­um, krát­ké a prud­ké zatmě­ní ryt­mi­zu­je scé­nu, na páté hodi­ně kru­hu (z mého pohle­du) se obje­vu­je nový šajn, kru­ho­vý kužel svět­la. Taneč­ni­ce si do něj lehá a odpo­čí­vá. Tikot hodin. Vzdá­le­ný oper­ní zpěv árií El Niňa. Z pozvzdá­lí se ozý­vá roz­ho­vor, tolik auten­tic­ký, že sejmu slu­chát­ka a pře­svěd­ču­ji se, jest­li nás neru­ší zvu­ky z foyer Pon­ce. Vzdá­le­ný roz­ho­vor k nám zazní­vá pou­ze ze sluchátek.

Jan­do­vá vstá­vá, pozpát­ku kro­ku­je scé­nou, svě­tel­ný šajn ji dopro­vá­zí, obkru­žu­jí spo­lu plo­chu aré­ny. „The light desa­pea­red at the moment,“ říká žen­ský hlas ve slu­chát­cích. Prud­ké zvu­ky ode­my­ká­ní něja­kých kovo­vých dve­ří, sly­ší­me kro­ky, uhá­ně­jí­cí jakousi chod­bou, zaví­ra­jí se těž­ké kovo­vé dve­ře, a na scé­ně se opět zhas­ne. Jan­do­vá si sví­tí bater­kou, ne, ne bater­kou: před­klá­ní se do tenouč­ké­ho kuže­lu svět­la, že to chvil­ku vypa­dá, jako­by svět­lo vychá­ze­lo z jejích dla­ní. A v uších nám zní ryt­mus praž­ců, jako by se roz­jíž­děl vlak. Na tyto zvu­ky, kte­ré snad sama sly­ší ve svých in-ear slu­chát­cích, rea­gu­je vari­a­cí na šaman­ský tanec. Začí­ná stí­no­vat, pohy­bu­je se jako boxer při tré­nin­ku, kaž­dý pohyb je ale vyvá­že­ný, tak jem­ně, že v duchu vidím Muha­m­ma­da Ali­ho, kte­rý „létal jako motýl a bodal jako vče­la.“ Tak se „vzná­ší“ Jan­do­vá: jako motýl, v třpy­ti­vém pra­chu motý­lích kří­del, a vče­lí nebez­pe­čí je cítit v medo­vém usí­ná­ní, v regre­siv­ním návra­tu do spí­cí pří­ro­dy. Ta se ale pro­bou­zí, a o jejím obno­vo­vá­ní je celý pří­běh. Svě­tel­ný šajn se na scé­ně „osa­mo­stat­ňu­je“, roze­hrá­vá vlast­ní „tanec“. „I am lear­ning to trust. Ple­a­se unscrew me. Make noi­se and make silen­ce with me. Be nothing but love,“ zdů­raz­nu­je žen­ský hlas ve slu­chát­cích. „Be nothing but love.“

Malý pří­tel mizí, a téměř celá plo­cha jeviš­tě je vypl­ně­na svět­lem. Jan­do­vá hle­dí do pub­li­ka, jako by se lou­či­la, zvuk jedou­cích kol, snad skej­tů, a Jan­do­vá se točí jako sou­stře­dě­ný der­viš. Ozý­va­jí se čes­ké hlás­ky dívek, jako by byly na hodi­ně bale­tu, nebo moder­ní­ho tan­ce. Ale ne: jsme v met­ru, poslou­chá­me útrž­ky roz­ho­vo­rů, zahl­ce­ni jux­ta­po­zi­cí infor­ma­cí. S brz­dí­cím met­rem se zužu­je svě­tel­ný šajn, a zúží se do dvou para­lel­ních pru­hů svět­la, kte­ré se začnou ryt­mic­ky pohy­bo­vat, při­bli­žo­vat se k sobě, a navzá­jem se od sebe vzda­lo­vat. Jan­do­vá se pohy­bu­je po kole­nou, jako by napo­do­bo­va­la Klap­po­vu meto­du, pře­ska­ku­je zle­va dopra­va, ale těžiš­tě zůstá­vá nad bed­ry. Ve slu­chát­cích se zno­vu ozý­va­jí útrž­ky roz­ho­vo­rů, paprsky svět­la se pře­kři­žu­jí. Met­ro se roz­jíž­dí, a vizu­a­li­tou se na jeviš­ti vra­cí­me do vody, do moře. Obje­vu­je se vel­ký svě­tel­ný šajn, ale ve slu­chát­cích sly­ší­me ptá­ky, psa a zvo­ny, a já se cítím jako na lou­ce. „We are toge­ther in one body,“ zazní­vá Jan­do­vé hlas ve slu­chát­cích. Sto­jí před námi na scé­ně, a ges­tem dla­ně, při­lo­že­né k uchu nazna­ču­je, že si máme slu­chát­ka sejmout. Svě­tel­ný šajn se zužu­je do růži­ce. Zůstá­vá v něm stát, svět­lo se napo­sle­dy prud­ce roz­ší­ří, a ve slu­chát­kách „se roz­pr­ší“ (sly­ší­me zvu­ky prud­ké­ho deš­tě). Obkru­žu­je vnitř­ní kruh jako balet­ka z cíno­vé­ho vojáč­ka. Jako by chy­ta­la svět­lo do dla­ní a na jazyk, jako by chy­ta­la sníh, jak jej chy­tá­va­jí malé děti, jako by chy­ta­la hro­my a déšť, kte­ré ale pou­ze sly­ší­me ve slu­chát­cích. Točí se v paprsku růži­ce ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček, růži­ce se točí rych­le­ji, než ona, a zrych­lu­je. Obě se zastaví.

Insce­nač­ní tým se nechal inspi­ro­vat neko­neč­ným posle­chem ora­to­ria El Niño ame­ric­ké­ho skla­da­te­le Joh­na Adam­se, rapo­vý­mi ver­ši Kae Tem­pest a hudeb­ním ritu­á­lem sku­pi­ny Short­pa­ris z pet­ro­hrad­ské­ho under­groun­du. Pří­běh o zro­ze­ní, revo­ku­jí­cí odvě­ké mýty zno­vuzro­ze­ní, dio­nýský kult pís­ní kepor­ka­ků, sle­po­tou med­vě­dů, kte­ří se pro­bou­ze­jí ze spán­ku, huče­ním met­ra, kte­ré ze spán­ku pro­bou­ze­jí nesmě­lé paprsky slun­ce. Pří­běh ale není krás­ný: pro­to je zam*daný, jak sli­bu­je název: šest­nác­ti­le­tá dív­ka ote­ví­rá kou­pel­nu (sly­ší­te zvuk ote­ví­ra­jí­cích se dve­ří?), ote­ví­rá kra­bič­ku s těho­ten­ským tes­tem (unbo­xing?), a sestu­pu­je do vlast­ní osa­mě­los­ti. Kruh točí­cí­ho se poko­je. Vta­hu­je ji meal­ström, spi­rá­la udá­los­tí, vta­hu­jí ji do hlu­bin. Pod vodou nejsou kepor­ka­ci, ale její vlast­ní výčit­ky. Má utéct? Má strach. Má zůstat? Nemů­že zůstat sama. Met­ro. Tíseň. Nesro­zu­mi­tel­né útrž­ky roz­ho­vo­rů. I když hovo­ří stej­ným jazy­kem, jako by mlu­vi­li … z jiné dimen­ze. Jako by nemlu­vi­li, jako by kři­če­ly, vřeš­tě­ly. Šep­ta­ly. Vstu­pu­je do kru­hu jara, do téhož kru­hu, z něhož kdy­si utí­ka­la Wedekin­do­va Wen­d­la v Pro­cit­nu­tí jara (1891). Vstu­pu­je do něj, a ať se kolem ní děje coko­liv, zůstá­vá v něm sama. 

Námět, scé­no­gra­fie, režie: Petr Boháč

Cho­re­o­gra­fie, per­for­man­ce: Mar­ké­ta Jandová

Sound design: Mar­tin Hůla

Binau­ral mix: Mar­tin Hůla

Ligh­t­de­sign: Jiří Šmirk

Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce:  Adéla Kašparová

Kos­týmy: Kate­ři­na Jirmanová

Pro­duk­ce: Vero­ni­ka Ilíková

Pro­jek­to­vá mana­žer­ka: Bar­bo­ra Faifr Repická

Kopro­duk­ce: Tanec Pra­ha z.ú. / PONEC — diva­dlo pro tanec, Palác Akro­po­lis — Spectaculare

Zvlášt­ní podě­ko­vá­ní: Audi­o­li­ght ser­vi­ce s.r.o.

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta, Acta Universitatis Carolinae), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editoval speciální číslo Taneční zóny, věnované tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií. Je členem dramaturgické rady PerformCzech, tajemníkem Teatrologické společnosti, členem ČOSDAT/OISTAT a Sdružení českých divadelních kritiků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *