Menu

Podstatné zůstává nedořečeno

Podstatné zůstává nedořečeno
foto: archiv Miřenky Čechové

Šéfredaktor Taneční zóny Vladimír Hulec mě požádal, abych napsala reflexi ke své nedávno vydané novele Baletky a k vzrušené reakci čtenářů i nečtenářů, jež vydání knihy předcházelo i provázelo.

Nevím, zda následující text je reflexe, fejeton, anebo jen spíš poznámka na okraj. Je těžké psát o něčem, tak bytostně spjatém s hodinami vzrušeného neklidu a chvějivého naplnění, které psaní, tedy alespoň můj vztah k psaní, provází.

Neumím reflektovat z odstupu. Ráda bych napsala, že jsem knihou již řekla vše a ať si na jejím základě laskavý čtenář vytvoří svůj vlastní názor. Nebyla by to ale pravda. Mým záměrem nebylo říkat vše, ani předkládat faktické informace o baletním umění, jak se někteří profesionálové rozhořčeně mýlí, aniž by knihu četli, nýbrž stvořit literární dílo utkané z několika prolínajících se vrstev zabývajících se vztahem dospívající dívky k disciplinaci těla, dívky, která je plná touhy po nalezení vlastního místa ve světě. A ať si tam již čtenář vsadí gymnastiku, balet nebo kanoistiku, jde o vztah stále stejný. Napsala mi jedna čtenářka, právě závodní kanoistka: Zhmotnila jste stejné utrpení při mém sportu a stejné trápení s loučením. A proto mě trochu mrzí, když někteří, ke kterým se kniha dostane, redukují text na čirou autobiografii. Myslím, že je tam něco víc. A zároveň je tam strašně málo. To podstatné nakonec zůstává nedořečeno.

Dělala jsem rozhovor do časopisu Respekt a novinářka mě v jeden okamžik vyvedla z míry otázkou vztahující se k autofikci a k tomu, zde existuje hranice toho, o čem už psát nedokážu. A já se v té chvíli, během toho on-line rozhovoru s neznámou ženou z bezpečí našich obýváků, rozbrečela. Jsou lidé a věci, o kterých jsem psát nemohla. Snad proto, že jsem je chtěla chránit před nemilosrdnou bestií vypravěče píšícího v du-formě, který shazuje všechny a všechno, včetně sebe. Jsou vzpomínky a lidé, kteří jsou nedotknutelní a náš vztah považuji za křehký, a proto nevhodný k tomu, být vystaven přidrzlému hlasu puberťačky. V momentě novinářčina dotazu mi v hlavě blesknul tento obraz.

Vidím ji, malou holku, co sedí na dřevěných schodech baráku, který vlastníma rukama postavil náš táta, tu, která cítí, že se vše točí kolem někoho jiného, že je pozornost rodičů neprávem upírána na tu, která ji opustila. Tedy na mě.

Myslela jsem si, že ji před literaturou uchráním. Místo toho má ale pocit, že jsem ji ve svém životě vynechala. Kdybych psala autobiografii, musela bych psát o všech obětech, především těch, které podstoupili moji nejbližší. Hodiny a hodiny strávené mámou v autobusech, aby malou holku v bezpečí dopravila za svým snem, děsivé noci strávené v nejlevnějších noclehárnách, kde se setkává s právě propuštěnými vrahy a šikanovanými dělníky z východu, protože třídní schůzky skončily hodinu před půlnocí, poslední autobus ujel a ona neměla peníze na lepší hotel. Bylo jí stejně, jako teď mně. Nebo ta pekelná muka pochyb a nekonečné viny za to, že mě vypustily do džungle. Kdybych psala autobiografii, byla by to kniha plná heroických skutků mé rodiny, která mi umožnila jít si za svým snem navzdory tomu, čím oni museli procházet.

To podstatné je křehké. A v tuhle chvíli pro mě stojí mimo literaturu. Proto mě výkřiky a reakce vytržené z kontextu mé knihy, mého díla nechávají chladnou. Jsou tak strašně daleko od pravdy a skutečnosti…
Nemohou se mě dotknout, neboť jsou ušity falešnou profesní pýchou v tkanivu zúženého pohledu. V Miss Americe říkám: Jsme jako koně s klapkama na očích. Vidíš jenom jedním směrem. Nikdy jsem se nechtěla nikomu zavděčit. A v jakékoli tvorbě, ať už divadelní nebo taneční nebo literární, mi vždy šlo o přiblížení k okamžiku transgrese. O přesah k čemusi vyššímu, neuchopitelnému, stojícímu mimo mě, co mě bytostně přesahuje a o co mohu celý život pouze usilovat.

A proto podstatné nejsou ani přejícné články kritiků, kteří píšou, že: Baletky jsou dílem, kterým by se česká literatura mohla pochlubit a které by tak mělo být co nejrychleji přeloženo do co největšího počtu jazyků. (Ondřej Horák, Lidové noviny, 22. 2. 2020), ani emocionální výkřiky baletních vedoucích: …vlezla do žumpy (Linda Svidró na facebooku Jarka Cemerka), ani hashtag Baletky na Instagramu, ani prvenství v prodejnosti ve velkých knižních řetězcích. Důležité je, co v knize není. Desítky dalších příběhů, těch se šťastným koncem, i těch s méně šťastným, které se ke mně po desítkách dostávají, protože se roztočila energie vzpomínek. A které jsou, díky pištivým hlasům dotčených mistrů, tvrdě ukotvené v realitě. V jejich vlastní realitě.

Nenapsala jsem autobiografii. Né všechny příběhy patří jejich postavám. Né všechny postavy jsou takovými, jakými se jeví a jejich reálné předobrazy s tím souhlasily. Psaly to tak trochu se mnou. A proto věřím, že na mě nikdo nevezme baseballovou pálku, jako na Édouarda Louise jeho bratr. A proto doufám, že mi má mladší sestra odpustí, že jsem ji zcela vynechala. V konečném zúčtování knihu nevyprávím já, ale moje další, alternativní já, další z mých person, do kterých vstupuji, abych se sama od sebe osvobodila.

Je to podobné jako s Mckenzie Tomski. Míra autofikce v Miss Americe je v podstatě stejná. Nikdy jsem nebyla ilegální imigrantkou v New Yok City, ale detaily, příběhy a situace jsou prožité do morku kostí.
Stejně jako Miss AmeriKa není o Americe, nejsou Baletky o baletu. V jedné recenzi na Baletky přirovnává autorka Barbora Votavová spolu s esejistkou Jii Tolentino baletní disciplínu ke kapitalistickému tlaku na sebedokonalost a ideál neustálé práce a tuto extrémní pracovní výdrž dává do souvislosti s populárním fitness cvičením Barre vycházejícím z baletu. Spíš než cvičení je to vlastně mechanismus, který vám pomůže přizpůsobit se dlouhotrvající agónii. Nepřipraví vás na půlmaraton, ale na dvanáctihodinové pracovní dny. A právě o tom mimo jiné jsou mé Baletky.

Před pár lety jsem vytvořila třicetihodinovou slow motion performanci Momentum. Důvodem podstoupit maraton zpomalení a meditativního ponoru do impulsy oproštěné reality byl dlouhotrvající pocit přehlcení z tlaku zrychlené společnosti zaměřené na výkon a - relativní - úspěch. Tento pocit anarchistického vzepření jsem si ale nepřivezla z New Yorku, jak jsem se tehdy mylně domnívala. Je to můj naučený vztah ke světu pramenící právě z dob mých studií na konzervatoři.

Leitmotiv snahy přizpůsobit se, často i absurdním požadavkům společnosti nebo systému, zapadnout mezi ostatní, vydržet nápor, upracovat se k padnutí, a především uspět, nikoliv však podle svých představ, ale podle diktátu společnosti, tento leitmotiv je stejný jak v Miss Americe, tak v Baletkách.

Jedinec hledající opravdovost a autenticitu bytí v odcizeném, zmechanizovaném systému neúprosnému k lidskému selhání je moje velké osobní téma. Když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že je to vlastně taková chaplinovská Moderní doba. Tento lehce antikapitalistický, levicový postoj ke společnosti zaměřené na výkon, však v mém praktickém životě naráží na mou obrovskou touhu pracovat. Protože já jsem šťastná, když mohu kontinuálně a intenzivně pracovat, kdy mohu dokazovat, že za něco stojím, kdy mohu uspět sama před sebou v okamžicích velkých výzev, čímž je pro mě například vstup do světa literatury. 

Má maminka se mě opakovaně ptá, kdybych se mohla v těch deseti letech znovu rozhodnout, zda bych se rozhodla zopakovat svou minulost. A já jí vždy odpovídám ano. Že je to to nejlepší, co se mi v životě stalo. A to nejen proto, že co tě nezabije, to tě posílí, což bylo heslo na mé maturitní šerpě, ale především proto, že v utkávání sama se sebou jsem dostala obrovskou šanci. Buď totálně propadnout, anebo vyhrát. A já jsem vyhrála. Dobrala jsem se vlastní, pevně ukotvené identity navzdory poslušnému zapadnutí do jakéhokoli institucionalizovaného systému.

Miřenka Čechová

Absolvovala Taneční konzervatoř v Praze (obor klasický balet), DAMU (obor Alternativní divadlo) a HAMU (obor Nonverbální divadlo). Získala Fulbrightovo stipendium a působila na American University ve Washingtonu, D.C., kde vyučovala fyzické divadlo. Působí jako performenerka, režisérka, spisovatelka a pedagožka. Je spoluzakladatelkou skupin Tantehorse  Spitfire Company nebo festivalu Nultý bod. Je autorkou dvou knih - Miss AmeriKa (2018) a Baletky (2020). 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?